4. Slovesa kmene souhláskového mají většinou aorist silný a slabý zároveň, na př. stsl. vedъ, dvigъ a vedochъ, dvigoch, stč. ved, zdvih a vedech, zdvižech. Někdy tu bývá ještě o tvar více, na př. v stsl. je z ved- mimo vedъ a vedoch také ještě aor. vêsь, z rek- je stsl. rěchъ, rekъ a rekochъ, stč. řěch, řek a řečech atd.
5. V transkripcích jest obyčejem psáti aoristy stč. jěch, pěch, mřěch atp. s krátkým -ě-; že je to správné, vysvítá z dokladů, kterých jest hojnost a v nichž nikdy není slabika označena za dlouhou a nikdy není příkladu bezpečného s -í-, které by zúžením z -ie- bylo vzniklo a proniklo, jako na př. v impf. z -ieše vzniklo a proniklo -íše, v. doleji § 26 č. 5. Ale vedle toho transkribuje se obyčejně řiech a řéch, s dlouhým -ie-, -é- (tak i v této Mluvnici I. str. 202); a to je nesprávné, neboť jednak analogie s právě uvedeným jěch, pěch, mřěch atp. žádá, aby bylo rovněž tak krátké řěch, řech atd., a jednak doklady staré textů přísných svědčí, že jotace tu byla velmi záhy sklesla, což bylo v slabice krátké snazší nežli v dlouhé. Původně byly tu slabiky ovšem dlouhé -ēds, pēns, mērs, rēks, ale bývalá délka zanikla a v stčeštině je tu -ě- krátké.
6. Samohláska -o- v du. 1. pichově, vedechově, -va a pl. 1. pichome, vedechome, -my atp. bývá druhdy vynechána a jest du. 1. pichvě, vedechvě, -chva a pl. 1. pichme, vedechme, -chmy. Na př. bychwie Hrad. 125ᵃ, uzrziechwa Krist. 106ᵇ, abychwa GestKl. 222, abychme ŽKlem. 88ᵃ, poczechme Otc. 308ᵇ, bihī t. j. bychmy GlossJag. 92, bychmy VšehK. 262ᵇ atd. Srov. totéž v impf. § 26 č. 8. V plur. 1. bývá toto -o- zdlouženo: tu sě napichuom Otc. 397ᵇ, nadgidechuom t. 340ᵃ, syti bychuom i nakochachuom se t. 300ᵃ; srov. I. str. 606.
7. V 2. a 3. os. du. jsou vedle sebe koncovky -sta a -šta a v 2. os. plur. -ste a -šte;o tom viz v § 27.
8. V češtině, jako namnoze také jinde v slovanštině, aorist časem zaniká, spolu s imperfektem; o tom viz opět § 28.
Imperfektum.
25. Slovanské imperfektum vzniklo v době psl. a dochovalo se beze vší pochyby nejvěrněji v stsl.
Vzniklo z bývalého výrazu perifrastického. Ve výraze tomto byl, jako ve všech slovesných perifrasích, nějaký tvar jmenný, a při něm sloveso určité.
Sloveso určité, které tu bývalo, bylo podle výkladu Schmidtova a Leskienova (a poněkud již Boppova, Vergl. Gramm. II.³ 403) imperfektum slovesa býti koř. es-, pův. 1. sg. ēs-o-m (z e-esotn, s augmentem e-), 2. ēs-e-s, 3. ēs-e-t atd. Z toho je náležité stsl. sg. 1. -jachъ, 2. -jaše, 3. -jaše, du.
