-še a –chą. Ale tvar -chą, jakkoli starý, je bezpochyby novotvar, vzniklý podle -chą 3. pl. impf. Svědčí tomu jednak theorie, která zde předpokládá pův. -s-n̥t a tedy žádá pro slovanštinu -šę, a dále ta okolnost, že tu také v struštině časem tvary -chu (z -chą) vstupují na místo tvarů starších -šal -ša (ze -šę), srov. vedošja Sobol. Lekc. 268, pridoša t. 210 a privedochu t. (z r. 1339), pridochu t. (r. 1409) atd.; co se v ruštině děje v době historické, mohlo se v západní slovanštině vykonati v době předhistorické.
V stč. bývá vedle 2. 3. du. -s-ta a 2. pl. -s-te také -š-ta, -š-te; o tom viz doleji § 27.
Tvary s -s jsou sigmatické, tvary pak s -ch chiatické, a druhdy bývá tento aorist vůbec nazýván sigmatickým nebo chiatickým.
Původ přípony -s není znám, Brugm. II, 20. Možná, že i tento aorist, jako se to poznává při imperfektu, v. § 25, vznikl z nějakého výrazu perifrastického, v němž bylo sloveso finitní býti koř. (e)s-, a že toto (e)s- při dalších obměnách výrazu skleslo v příponu.
V slovanštině jeví se aorist tento v podobě několikeré, rozdílné podle toho, jak se končí kmen základní, zdali totiž samohláskou či souhláskou a jakou, pak jak přípona -s ke kmenu základnímu je připojena, a je-li -s či vzniklé z něho -ch.
a) Když kmen základní se končí samohláskou, je přípona -s k němu připojena bezprostředně; a je změněna v -ch, následuje-li opět samohláska, před souhláskou pak zůstává -s. Na př. z kmene základního pi- je aor. 1. sg. stsl. pichъ (-ъ z pův. -o-m) stč. pi-ch, du. 1. stsl. pi-ch-o-vê stč. pi-ch-o-vě, -va, 2. stsl. i stč. pi-s-ta, 3. stsl. pi-s-te stč. pi-s-ta, pl. 1. stsl. pi-ch-o-mъ stč. pi-ch-o-m, 2. stsl. i stč. pi-s-te, 3. stsl. pišę z *pi-ch-ъnt a stč. pichu z *pi-ch-o-nt.
Kmen je tu tedy jednak pi-s-, v tvarech pis-ta a pis-te; jednak má ještě kmenotvornou příponu další -o a jest pi-ch-o-, v 1. sg. pichъ z *-om, 1. du. stsl. pich-o-vê, stč. -o-vě, -o-va, 1. pl. stsl. pich-o-mъ stč. pich-o-m; týž kmen je také v západoslovanském tvaru 3. pl. pichą stč. pichu z *pich-o-nt, kdežto v stsl. pišę z *pich-ъnt jest -ъnt z býv. -n̥t, srov. § 14. Tvary 2. a 3. os. sg. jsou pi, stč. i stsl. atd.; koncovky 2. sg. -s-s a 3. -s-t, které by tu býti měly, jsou podle pravidla v hláskosloví slovanském obecně platného odsuty, srov. I. str. 319 a Brugm. II. 1188. Jako aor. sg. 1. pichъ č. pich 2. 3. pi atd., tak jest ovšem také krychъ č. krych kry .., umêchъ č. uměch umê . ., prosichъ č. prosich prosi . . , tesachъ č. tesach tesa atd.
S délkou slabiky kořenné v psl. bychъ, krychъ, pluchъ, pichъ atp. srovnali jest zdloužení v ř. ἒ-φῡ-σα, ἒ-λῡ-σα a vyšší stupně v ř. ἒ-πλευ-σα a skr. a-nāi-šam z koř. nī- ducere.
b) Když kmen základní se končí souhláskou, může slabý aorist býti dvojí.
