Přízvuk byl tu v psl. bezpochyby na slabice kořenné: sg. 1. vèdъ,
2. 3. vède atd. Tím lišily se i tvary jinak stejné od praesentních, kde přízvuk býval na příponě; na př. 2. pl. aor. vèdete, praes. vedète. Srov. I. str. 576 a Meillet, Recherches zur 1’emploi du génitif-accusatif en vieux slavě (1897) str. 107 a 176. Svědectvím pro přízvuk aor. věd- atd. je v stč. zdloužení, které je v slabikách těchto doloženo a nejspíše přízvukem se vyvinulo. Příklady a doklady jeho uvedeny jsou doleji na svých místech při I. tř. vz. 1. jdu aor. 3. sg. jíde, vedu aor. 3. sg. véde zúž. víde duxit, vzoru 2. lezu aor. 3. sg. naléze, vyléze zúž. vylíze, vz. 4. sahu aor. 3. sg. přisieže zúž. přisíže, v tř. II. zdvihnu aor. 3. sg. povzdvíže atp.
Stejné zdloužení je doloženo několika příklady aor. slabého, v. § 23
V případech, kde zdloužení toto je písmem naznačeno, bylo zajisté také u výslovnosti; ale generalisovati tu trvám nelze, při známé kolísavosti kvantity nelze tvrditi, když písař některý má na př. aor. véde, že by se tak bylo říkalo všeobecně a že by bylo bývalo pravidlem také vláde, húde, pléte, nése, hřébe atd. Nestejnost a kolísavost, kterou tu předpokládám, je dosvědčena doklady pro aor. táže (táhnúti), ztáże cum extendisset Kladr. Ex. 14, 27, a téže, (král) na pomoc przytieże Troj. 145ᵇ t. j. -těže (z dlouhého -tieže bylo by v Troj. -tíže) a dále korrekturou v EvZimm., kde bylo napsáno páde, paade k nohám mým 34, a druhé a v paade pak vyškrabáno.
V příkladech: chlap zznideeJid. 111 a vyšed odtud ten sluha v nenalezee jednoho EvTřeb. Mat. 18, 28 je zdloužena přípona kmenová. –
Aorist tento byl v době psl. Do doby historické dochoval se plně v stsl. a v dokladech dosti hojných také v stčeštině, v. § násl. Jinde zachována z něho jen 2. 3. os. sg. tím, že tvar ten přejat do časování aoristu slabého, v. § 23, b) 2 a § 24.
Tvary jeho pokládal Dobrovský v Institutiones 1822 str. 564 za zkráceniny, praeterita contractiora; v 1. sg. je prý v stsl. odsuto -ochъ a v 3. pl. jest -u m. -oša ; že by tvary stejné byly také jinde ve slovanštině a zejména též v stčeštině, Dobrovský nepraví. Kopitar v Glagolita Clozianus 1836 str. 9 má tvary aor. jednoduchého za chyby; v Hesychii glossographi discipulus 1839 str. 43 opravuje se a má je za zkráceniny, shodně s Dobrovským. Taktéž s Dobrovským se shoduje Vostokov v Opisanii rukopisej v Žurn. min. nář. prosvêšč. 1842 a v Ostromirovu evangeliu 1843. Miklosich v posudku o Boppově Vergl. Grammatik, v Jahrbücher für Litt. CV (1844) str. 65, srovnává aor. stsl. idъ se skr. adām a klade tvar 2. 3. sg. ide správně k tvarům 1. sg. idъ a 1. pl. idomъ, ale ve Vitae Sanctorum 1846 str. 50–51 myslí, že aor. tekъ je z tekъ-sъ a že tu -sъ prý odsuto jako v pênikъ z phoenix. Šafařík v Počátcích mluv. stč. 1845 str. 108 spatřuje v tvarech aoristu tohoto příklady smělého zkracování, podle Dobrovského; ale již 1847 v ČČMus. I. str. 160 sl. podává jich výklad celkem správný srovnávaje stsl. 1. sg. pad-ъ se skr. a-pat-am
