Gebauer, Jan: Historická mluvnice jazyka českého, Díl III, Tvarosloví, II. Časování

Gebauer, Jan. Historická mluvnice jazyka českého, Díl III, Tvarosloví, II. Časování. Praha, 1958.
<<<<<333435363738394041>>>>>
Zobrazit ediční aparát Skrýt obsah

[Generovaný obsah]

2. Imperativ tvaru stsl. vêždь pl. vêdite, č. věz, vězte je při slovesích vêd-, êd-, dud- a vid-, vesměs kmene -d. Není pochyby, že se vyvinul z bývalého optativu, jehož příponou bylo pův. -i̯ē a na stupni nižším , srov. lat. s--m plur. s-ī-mus, ř. ϑε-ίη-υ plur. ϑε-ĩ-μευ atp.

Přípona -i̯ē byla v sing., a byl tedy tvar 2. os. sg. ṷoi̯d-i̯ē-s a 3. sg. ṷoi̯d-i̯ē-t. Podle známých analogií a pravidel hláskoslovných mělo by z obojího býti psl. *vêdja anebo *vêdji; ale pro tvary skutečné č. věz stsl. vêždь atd. jest předpokládati, že bylo psl. *vêdjь, tedy místo -a nebo -i. Odchylka tato různě se vykládá, ale výklad bezpečný dosud nalezen není, ani zvláště pravděpodobný. Byl prý impt. sg. 2. *vêd-dь, jehož přípona osobní -dь je z pův. -dhi, dochovaného nebo reflektovaného v skr. śru-dhi, i-hi, ř. ϰλυ˜-ϑι, ϊ-ϑι atp.; z *vêd-dь stalo se změnou hláskovou *vézdь (dd-zd, jako tt-st); vedle toho pak byl prý také impt. *vêd-ja, náležitě vzniklý z pův. ṷoi̯d-iē-s; a kontaminací z *vêzdь a *vêdja vzniklo *vêzdjь a dále stsl. vêždь. Srov. Brugm. I. 402 a II. 1300 a 1311. Ale výklad tento nemůže býti správný, neboť z *vêzdjь bylo by nejen stsl. vêždь, ale také česk. věžď atd., a toho není. Nověji vykládá Brugmann Grundr. II² 718 a Kz. 558 věc takto: byl imperativ pův. dā-dhi, srov. lit. dů-di z toho mělo by býti slovanské *da-dь, ale vlivem optativního kmene dadi̯ē-vyvinulo se dadi̯ь; z toho je stsl. daždь, a analogií podle tohoto je také stsl. vêždь, viždь atd.; v du. a plur. stsl. vêdivê, vêdita, vêdimъ, vêdite jsou náležité tvary optativní.

V du. a plur. byla přípona a z ní do slovanštiny -i. To zachováno v stsl. du. vêdi-vê, vêdi-ta pl. vêdi-mъ, vêdi-te atp.; v češtině však, mimo některý archaismus slovesa viděti, o němž v. v § 132, tvary náležité ustoupily novotvarům podle sing. vzniklým a jest du. vězvě, vězta, pl. vězme vězte atd.

Z výše vzpomenutého imperativu pův. -dhi mohl vzniknouti také impt. č. jdi, stsl. idi atd., psl. jьdi: kořen slovesa ire byl ei̯-, na stupni nižším i-, a z toho tedy impt. pův. i-dhi, reflektovaný v ř. ϊ-ςι a skr. i-hi; z i-dhi stalo se do slovanštiny *j-ь-dь, a toto prý podle impt. nesi, vedi atp. změněno v jьdi; srov. KZ. XXXIII, str. 158. Ale podobnější jest výklad, že impt. psl. jьdi praes. jьdą atd. je z kmene utvořeného příponou -do- atd., srov. § 16 č. III.

K imperativu (optativu) tvaru stsl. vêždь atd. patří také tvary stsl. sg. 2. 3. chošti, choštь a možь; prvý má v dokladech význam někdy imperativní, někdy indikativní, druhý jen indikativní, na př. impt. ne chošti jasti noli edere, ne choštь, indik. ašte chošti, jeliko možь vъzmi quantum potes sume Mikl. Gramm. III² 91 sl.; při významu indikativním je tedy položen optativ za indikativ, je tedy pověděno »chtěl-bys, mohl-bys, -by« místo »chceš, můžeš, chce, může«. Reflexy tvarů těchto pronikají ve slovanštině všude, a v češtině patří sem zejména tvary praes. chc- místo chce-, na

 
logo ÚJČCopyright © 2006–2022, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2022, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2022, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 16 lety a 19 dny; verze dat: 1.1.21
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovyStrategie AV21
Web byl podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, projekty č. LM2018101
(LINDAT/CLARIAH-CZ) a LM2015081 (RIDICS).