czſtietez jej Hrad. 115ᵃ, zahanbyete sě Pror. Isa. 26, 11, kupcziete negotiamini Ol. Gen. 34, 10, spatrzietez t. 1. Reg. 23, 33 atd., nč. bděme bděte, ctěme ctěte atd. Us., mýliti ob. mejliti impt. nezmejleme, nezmejlete se Us. ob.
6. V nářečích, nejvíce ve východních, vznikají zase imperativy plur. -ime, -ite za spisovné -ěme, -ěte n. -eme, -ete tím, že se sing. -i béře za základ a přípony plurálové mechanicky k němu se připojují. Na př. v nář. chodském a domažlickém : jdi-jdime, jdite, klekni-kleknime, kleknite, pošli-pošlime, pošlite Keb. 11, pnite, třite, pošlite chod., začnime chod. Han. 44, sednite t. 159 a j., sednite, vezmite si chleba Šemb. 15 (domažl.); v nář. českomor.: dime (jděme), zavřite, řeknite, sednite si, kleknite, pomodlite se Hoš. č.-mor. I, 75 a II, 91; v nář. mor. sednime si, padnite na kolena, pošlite Šemb. 35 (obecně mor.), pošlite, zavrite, sednime si BartD. 1,34 (mor.-slov.), zavřime, zavřite t. 77 (val.), pnimy, pnitě, třimy, třitě, padnimy, padnitě t. 125 sl. (laš.), sednite, lehnite, zavřite, utřite atp. t. 2, 224 (třeb.), t. 239 (kunšt.), t. 245 (žďár.), t. 103 (letov.), t. 145 (slavk.), dite t. 139 (rožn.), dźiće t. 132 (laš.) a j., pnime, pniće, třime, třiće, modliće śe, pošliće Lor. h.-ostrav. 52 a 56; dial. mor. doklady tomu jsou již z 2. pol. XV v Comest.: przecztite lid 100ᵃ, a v OlMüllB.: každý poklaknite na svá kolena 618, klaknite na svá kolena t. 620; v nář. slc. pnime, trime, trhnime pl. -ite. Hatt. 118 sl. – V nář. laš. bývá tu -ij m. -i (a vedle i) : pnij, pnijmy, pnijtě BartD. 1, 125, třij, třijmy, třijtě t., padnij, padnijmy t. 126 atd.; jako v sousední polštině a v maloruštině, srov. pol. pnij plur. pnijcie, mrzyj mrzyjcie, dźwignij, ciągnij atd., mrus. lemk. dvignij, tjagnij atd.
7. V nářečích bývá za -i příslušná střídnice, na př. třî pl. třîte, lehnî pl. lehnîte BartD. 2, 274 (jemn.), třè t. 52 (han., přer.) atd. K sing. sedň’ atp. jest i plur. sedň’te, lehň’te t. 202 (han., třeb.), táhň’te t. 182 (han., tišň.) atd.
8. Kmenová souhláska se od -i, -ě náležitě měkčí, v. nahoře č. 1, a měkkost trvá, i když samohláska -i, -ě byla zanikla; na př. veď, plať, pl. veďte, plaťte atp. V nářečích jsou tu některé zvláštnosti.
Zejména bývá -jď, -jť za -ď, -ť, srov. I. str. 534; na př. vejď m. veď, plajť m. plať chod. 52, a podobně bujď, svijť, krojť t., pojejď domŭ chod. Han. 231, bujď pochváleno t. 64, tak si vejď svou t. 229, nechojď t. 105, zaplajť t. 65, chyjť se t. 53, plur. hlejďte t. 262, porajďte t. 197, vyřijďte t. 237; – z plur. hlejďte, plajťte atp. vynechává se -ď-, -ť- a jest -jt-, na př. hlejte, płajte BartD. 2, 129 (zábř.), t. 112 (jev.), pojte, vrajte t. 208 (třeb.) atd.; tím způsobem vznikl i plur. chojte a k němu pak sing. choj BartD. 41 i (hroz.).
Jinde bývá ztvrdlé -d, -t místo -ď, -ť, na př. pojed pl. pojedte BartD. 2, 233 (kunšt.), zaplat-zaplatte, vrat-vratte t. 166 (brn.); a z toho dále v plur. -te místo -tte (-ťte), -dte (-ďte), na př. zaplat pl. zaplate, pojed pl. pojete t. 105 (letov.), pote, nechote t. 166 (brn.). Zvláštnost tato vy-
