K tvarům jednotlivým.
120. Praesens. Sing. 1. uměju, slušěju, -iu, -i, psl. umêją, slušają; na př. jáz pohrdiegiu despiciam ŽKlem. 117, 7, (já) urozumyegiu t. 72, 17, jáz neumyegi Hrad. 43ᵃ, (já) rozvmyegy Štít. ř. 14ᵇ atd.; – novotvar umiem, slušiem, podle § 7, A) č. 4; na př. (já) nevmijem Štít. ř. 68ᵇ, (já) rozumyem t. 15ᵇ atd.; – z -iem pak ztrátou, jotace -ém a zúžením -ím: což sám vmim GestM. 95 (71) atd., umím, sluším Us. – Sing. 2. umieš stažením atd. z psl. umêješь, slušieš přehláskou ze slušáš a toto stažením z psl. slušaješь, a z -ieš dále -éš a –íš; na př. hrzies despicis ŽKlem. 9, 1 (12), nenavratitedlné zzeleſs GestBř. 72ᵇ, zelyſs GestMus. 81 (61) atd., umíš, slušíš Us. – Rovněž tak sg. 3. umie, slušte, -é, -í, z umêjetь a slušajetь, na př. kto rozumie ŽKlem. 18, 13, tě ſluſſie chváliti t. 64, 2, bóh vmije Štít. ř. 36ᵇ, což ſluſſije t. 9ᵃ, (milost) mdlee t. 93ᵇ, zapolee sě měsiec Pror. 17ᵇ, (duše) zhrzy ChelčPost. 275ᵃ atd., umí, sluší Us. – Rovněž tak du. 1. umievě, slušievě, -va atd., stsl. umêjevê a slušajevê (-va): toho selewye AlxBM. 1, 21. – Rovněž lak du. 2. 3. umieta, slušieta, stsl. 2. umêjeta, slušajeta a 3. umêjete a slušajete: těto dvě věci przyſluſſyeta Alb. 76ᵃ, o niž (krajinu) dvě království waleta Štít. uč. 29ᵇ. – Rovněž tak pl. 1. umiem, slušiem, -me, -my, z umêjemъ a slušajemъ, -me, -my ; tvar -iem jen dotud, dokud nebyl vznikl stejně znící novotvar pro sg. 1., o němž viz zde nahoře; z -iem- jest dále -ém- a -ím-; na př. až ſrozvmijeme Štít. ř. 71ᵇ atd., umíme, slušíme Us.; dial. -mè atd. jako v § 54. – Rovněž tak pl. 2. umiete, slnšiete, -éte, -íte, z umêjete a slušajete; na př. wzhrzyete iným zákonem Comest. 87ᵃ atd., umíte, slušíte Us.; dial. -ťe atd. jako v § 54. – Plur. 3. umějú, slušějú, -iú, -í, z umêjątь a slušajątь; na př. hory dymiegiu ŽKlem. 102, 32, ty věci przyſluſſegy Štít. uč. 50ᵃ atd., umějí, slušejí Us. spis., uměj’, slušej’ Us. ob.; dial. -ó, -um atd. jako v § 54. Analogii zvratnou bývá pak dialekticky a druhdy z neumělosti také pl. 3. umí, sluší atp.; o tom v. § 14, A) c). Krom toho pak bývají tu v nářečích moravských koncovky, které na svém místě jako dial. střídnice za knižné -ějí a -í (z -ie) vytčeny jsou: -ijú, -ijó, -ijou, -iá, -iú atd., v. § 14, A) d).
Místy bývá v koncovce zkrácené -i-: umim, umiš, umi atd. BartD. 1, 127 (laš.), t. 2, 53 (přer.) a j. – V nář. slc. je tutéž nezúžené -ie-: umiem, umieš, umie, umieme, umiete; plur. 3. umejú. – Jinde pak jsou tu dial. novotvary s -á-: ruka mu mrtv́á BartD. 2, 343 (val.), snih potṅá t. 1, 253 (též), (stěny) mokřajú t., hrách pučňá BartSl. 346, zkameňáte, zdřevěňáte Suš. 41; o tom srov. § 118.
121. Imperativ. Sing. 2. 3. uměj, slušěj atd., na př. vrozumiey volániú mému ŽKlem. 5, 2, howyey Mast. 105 atd., uměj, slušej Us., uměj BartD. 1, 127 (laš.) a j., slc. umej. – Du. 1. umějvě, slušějvě, -va a 2. 3. umějta, slušějta, zde nedoloženo. – Plur. 1. umějme, slušějme, -my, na př.
