rožatej t. 259 (žďár.), světlo bylo rožatý, rožatá svíčka, rožítá svíčka Hoř. č.-mor. I, 77 a II, 95 atd.; part. -žav, -žev, svieci rozzew ML. 134ᵇ. –
Do tř. II. hlásí se také novotvary, vzniklé v tř. I. 5: inf. pnouti, part. pnul. pnuv, pnut, subst. pnutí atp.; o těch viz v §§ 82 až 88.
Třída třetí.
118. Do třídy této patři slovesa, jejichžto kmen infinitivní má příponu kmenotvornou pův. -ē, z níž ve slovanštině po palatalkách (starých, psl.) jest -a, ostatně -ê, na př. sluš-a-, slyš-a- a um-ê-, tьrp-ê- v inf. psl. slušati, slyšati (z býv. -šēti z -ch-e-ti) a umêti, tьrpêti (z -e-ti), srov. § 30 č. 3, III.
Psl. umê-, tьrpê- atp. dalo do češtiny umě-, trpě- atd., a -ě- zůstalo tu dílem dosud, na př. v inf. nč. uměti, trpěti, dílem zaniknutím jotace skleslo v -e-, na př. v nč. -duřeti, hořeti ze stč. -řěti.
Psl. sluša-, slyša- atp. drželo se také v nejstarší době české a byl tedy na př. inf. slušati, slyšati atd. Změna tu nastala ve XII stol. přehláskou a v ě a vykonána v mezích pravidla, o němž v. I. str. 101 a Listy filol. 1874, 253–256. Podle toho pravidla jest -é-, -ie- za býv. -a-, -á-: v praes. sg. 1. slušeju, 2. slušieš ..., pl. 3. slušějú; – v impt. slušěj atd.; – v impf. tvaru slušiech, slyšiech atd. (jakož i v impf. slušějiech atd., bylo-li); – v aor. sg. 2. 3. slušě, slyšě, pl. 2. slušěste, slyšěste, a podle toho i sg. 1. -šěch atd.; – v inf. slušěti, slyšěti, proti sup. .slušat, slyšat; – v part. -nt: slušějě, slušějúc-; – v part. -lъ: plur. masc. slušěli, slyšěli, du. fem. neutr. slušěle, slyšěle, proti sing. masc. slušal, slyšal, fem. -ala, neutr. -ala, du. masc. -ala, pl. fem. -aly, neutr. -ala; – v part. -ъs: sg. fem. slušěvši, slyšěvši, plur. (du.) slušěvše, slyšěvše, proti sg. masc. neutr. slušav, slyšav; – v part. -nъ: plur. masc. slyšěni, slyšieni proti sg. masc. slyšán atd., jako v part. -lъ; – v subst. verb. bujěnie, slyšěnie atd. – Sklesnutím jotace bývá ovšem -e-, -é- za -ě-, -ie, na př. praes. sg. 1. slušeji 2. slušéš . .., inf. slušeti, slyšeli, part. pl. masc. slušeli, slyšeli atd. – Bývalá tu pravidelnost ruší se analogií: vlivem tvarů s náležitým -a- vniká táž hláska do tvarů, kterým náleží -ě-, -e-, a naopak. Na př. před tím bylo part. náležité sing. masc. slušal, slyšal a plur. masc. slušěli, slyšěli, nebo zaniknutím jotace -šeli; to drželo se i potom, ale odchylkami způsobenými analogií bylo také sg. masc. slušěl, slyšěl n. -šel a pl. masc. slušali, slyšali atd. Z toho je kolísání a v XV stol. jsou sing. slušal, slyšal a spolu -šel, a plur. slušeli, slyšeli a spolu -šali atd. skoro stejně oblíbeny. Na konec ovládá v jazyku knižném a některých nářečích všude -e-: sg. slušel, slyšel jako plur. -šeli, a rovněž tak slyšen, slyšev atd., v jiných pak nářečích všude -a-: sg. slyšal pl. slyšali atd. – Vše jako v tř. V. lᵇ, v. v § 150.
