z by-, sъkrъvenъ z kry-, izmъvenъ z my-, otъrъvenъ abruptus z ry- (Mikl. Lex. 530), šьvenь z pův. si̯u-, obuvenъ (m. *obovenъ) z u- (pův. oṷ-, lit. praes. av-iu, lot. au-ju Brugm. II, 1074), odênъ č. oděn z dê-; dále, slovesa s pŕíp. -ną: stsl. dvignovenь častěji než -ną-tъ, v č. -nov-en nikdy; s příp. -a, -ja, stsl. dêlanъ, tesanъ, bьranъ č. -du, stsl. saždanъ stč. sázán pl. sázěni; s příp. -ova: stsl. kupovanъ č. -án; s příp. -ê: stsl. umênъ, trъpênъ č. uměn, trpěn atd.; s příp. -i: stsl. prošenъ č. prošen (z *prosj-en-, *prosi-en-) atd. Srov. Wiedem. 135–142. Druhdy vyškytá se vedle sebe participium oboje s příponou tou i onou, jedno patrně starší a druhé novotvaré, vzniklé analogií. Tak jest stsl. dątъ (vedle pętъ atd.) patrně starší a dъmenъ mladší atd.; o podobných duplikátech českých viz v § násl. č. 2.
3. Slovesa kořenná, která jsou schopna kmenostupu, mívají v tomto participiu při obojí příponě stupeň nižší. Na př. stsl. čьtenъ č. čten z koř. kei̯t-; stsl. subst. verb. cvьtenije stč. ktvenie m. kvtenie z kvьten-, koř. kṷei̯t- stsl. tlъčeъ č. tlučen z tьlčenъ, koř. slov. telk-; stsl. oblъčenъ z -vьlčenъ, koř. velk-, č. -rčen, vyrčen, narčen, z rьčenъ, koř. rek-; stsl. žьženъ stč. žžen, koř. žeg-; stsl. prostrъtъ, koř. ster-; požrъtъ, koř. žer-; trьtъ stč. trt, koř. ter-; *mrt v subst. č. úmrtí, koř. mer-; a podle toho podobá se, že také part. stsl. pętъ, dątъ atp. č. pat, dut jsou z býv. pьn-to-, dъm-to-, z koř. pen-, dom-. Srov. Wiedem. 135–142.
4. Jsouc ve funkci attributivní nebo v zastoupení substantiva participium toto přijímá sklonění složené; na př. stsl. rečenoje τò oηvέv Zogr. Mat. 1, 22, jako Isusa propętaago išteta ’Iησovv τòv εστavoωμέvov t. 28, 5, č. řečený, krytý atd. V českých nářečích východních je tvar sklonění složeného většinou a pravidlem místo spisovného jemného, jenom sg. neutrum -o bývá tu také; výklad zevrubnější o tom náleží do skladby. – V stsl. jsou z tohoto participia krom toho ještě adjektiva s příponou další -ьno: neizdrečenьnъ ineffabilis z rečenъ. prijętьnъ iucundus z prijęъ Wiedem. 139 a 142. V češtině jsou subst. učenník, mučenník, pro které je třeba předpokládati adjektiva -nný; ale ta lze vykládati jinak, než vysvětlené právě tvary stsl., srov. I. str. 375.
43. O participiu tomto v češtině ještě zvláště.
1. V několika dokladech jeho psáno -m místo -n: vcziniem ſem ŽKlem. 68, 9, vczynyem t. 58, 17, nepoſkwrnyem t. 17, 24, an jest velmi poſkwrnem Pass. 397 (v otisku Legovu v List. filol. 1885, 306 je za to poſkwrneni), já krzieſtiem ſem t. 623, podoben jsem vczinyem Fl. Kn. 14 (ze skl. XIV stol.), jakožto poznam jsem EvOl. 106ᵇ (1. Kor. 12, 12, Osvěta 1896, 894). Psané zde -m není ze zvláštní snad přípony tohoto participia, nýbrž odchylkou, která se vyskytuje také jinde, zejména v adj. pamatem ſem byl ŽKlem. 76, 4, poſluſſem budeš t. 80, 9,. neposluſſemſtwym Fl. Kn. 14 (ze skl. XIV). Připomenouti k tomu jest, že starý opravovatel ŽKlem. na třech
