[23v]číslo strany rukopisuz práva zapoviedati mají. Tu mají prvnieho biřice ortele nebo práva otázati tak, jestli on ten súd tak zapověděl, jakož právo jest, a má otaza s právem zapověděti nadhlasně řečí i všecknu nekázen. Tehdy má rychtář otázati, jestli juž dobře na té hodině, ktož k súdu nepřišel v tu hodinu, má li jej podati nebo viniti. Toho má ještě všie biřice otázati, ten má nalézti, jestli třetie hodina toho dne pominula. Tehdy jest dobře hodina, že mají u súdu býti, ktož potom nepříjde, toho má rychtář prodati. Potom má každý s řečníkem žalovati, co jemu vadí. Když člověk móž dobře žalovati i odpoviedati bez řečníka, ač se chce té škody převážiti, ješto se jemu stane pro to, ač se zamluví bez řečníka, toho se člověk nemóž opraviti, on musí tu škodu mieti. Ale má li on řečníka a zamluví se, což propovie jemu škodného, tohož se muož opraviti jiném řečníkem. Když člověk řečníka béře, tehdy jeho má otázati, chce li se k svého řečníka řeči přiznávati a on má řéci: chci. A když on toho řečníka vezme, tehdy musí zdržeti, což ten řečník propovie, toho nikdy nenie obyčeje, by tázali, chce li k řečníkovému povolenie se[14]škrtnuto písařem obrátiti přiznati. To jest po lidském obyčeji, když sobě člověk řečníka vezme, ten jemu nemá nic zjevně praviti, ale šeptati jemu, co chce. Řečník jeho má potaza prositi a rychtář má jemu přieti, a chce li on dlúho se tázati, biřic má jim opět [přikázati, aby]text doplněný editorem před rychtáře přišli. Nemóž ijeden zbýti, by nemusil s řečníkem býti v tom súdě, v němžto býti má nebo bydlí, nebo v němžto zbožie má po obyčeji i na své děti i na své příbuzné i na své člověky i na své křestné děti, ač jim ta žaloba na jich životy neb na jich zdravie neb na jich čest jde, ješto chtie člověka odsúditi nebo křivým přísežníkem usúditi.
Dá li kterého člověka rychtář zajiekavého