É, milý hospodine, jenž si přišel na tento svět na spasenie všěm hřiešným, račiž to nade mnú, hřiešníkem, dokonati a naplniti, ještos sliboval skrzě proroka v těch dřěvních sloviech. A jáť po dnešní den slibuji, žeť sě toho viece nedopusti a všeho hřiecha sě odpoviedám a viecť chci slúžiti čistým úmyslem. É, milý hospodine, rač mě přijieti kajícieho a prosícieho tebe! A ještoť sem sě odpověděl všěch hřiechóv a přisáhl sem a ustanovil sem to na svém srdci, ostřiehati všie spravedlnosti tvé. A tak sem pak vyšel z kostela, poslíbiv to a uloživ na své mysli nečiniti viec nižádného hřiecha dřievnieho. Tehdy všicni starci vzdachu chválu pánu bohu a řkúce: Ó, kterak sú slavní tvoji skutci, hospodine! A tys vše stvořil rozomně a právě.
Tuzefel opat když bieše přišel ku Pemenu opatu s jinými, jeden přietel přívuzný svatého Pemena přinese mládencě, jemužto lítá nežtovicě bieše tvář zkazila. A sedě s ním ten jeho otec přěd klášterem a pláčě. Tu jeden stařec vyjide a uzřěv jej i jě sě jeho tázati, proč by plakal. Tu on jemu vecě: Jest mi přívuzen tento svatý Pemen. A proto sem přinesl, aby ohlédal tohoto mladečka pracného. A bál sem sě jeho i nesměl sem ho sěm do sie doby přinésti, neb on mne viděti nechce. A zvie li, že sem já zde, snad mě pryč vyžene. Ale že sem vás viděl, a vy k ňemu přišli, proto sem také přišel. É, smiluj sě nade mnú, otčíku, a vezmi tohoto mladečka s sebú, ať zaň boha poprosí! A když jej vzě stařec a vjide do kláštera, i nenese jeho inhed přěd uopata Pemena, ale počen od manželských bratří i pravieše jim a řka:
