i došel jest té milosti božské. A když sě biskup divieše tomu, že netoliko člověka tak šeredného z múk vyprostí, ale že tak jeho cně okrásí, i odpovědě jemu anděl a řka: Dobřě sě divíš, nebs člověk. Neb hospodin náš a váš jest pln přirozené dobroty a jest hotov těm odpustiti, ktož hřiechu ostanú a ješto činie pokánie, zpoviedajíce se. Těm všěm netoliko muky odpúštie, ale duostojně jě čstí. Nebť buoh tak miloval svět, to jest lidi, ješto sú na světě, že jest svého jedináčka poslal i dal jej na smrt pro ně. Ti, ač sú byli jeho nepřietelé, avšak jest zvolil za ně umřieti. Ó, čímž pak viece za ty, ješto sú jeho synové! A to věz, že nižádný tělesný hřiech dobroty božie nepřěmuož, když jediné jej zahladí svým pokáním svatým. Neb milosrdný pán buoh rozomie člověčím nedostatkóm a křehkosti a diábelské zlosti i jich moci. A padlým lidem v hřiech jako dětem odpustí a čekajě polepšenie. A nad kajícími jako nad neduživými sě slituje. A odpúštie jim hřiechy i dá jim odplatu s spravedlivými. A to vše uslyšěv biskup i počě sě diviti a vzdávajě chválu bohu.
Opat Pavel sprostný ten mějieše tu milost od boha, že všěcky starcě, ješto do kostela chodiechu, opatrováše. A po jich obličěji všěch myšlenie, leč dobré, leč zlé, poznáše. A když sě biechu starci ssešli do kostela, uzřě jě, ani veseli a anděli jich s nimi radujíce sě. Jediného uzřě črného a kalného obličějě a diábly s ním, i sěm i tam jej táhnúce, provlekše jemu uzdu, to jest skrzě chřiepí, to jest na jeho srdci, a svatého anděla za ním dúce smutně. Tu svatý Pavel počě násilně plakati a tepa sě u prsi, sedě přěd kostelem, protože jest jej tak viděl. To všicni starci vidúce, an tak velmi pláče, i počěchu
