a najvyšší slávu nade všěcky. Tehdy stařec toho otáza, ješto jemu to bieše ukázal, a řka: Proč ten řád čtvrtý mějieše věčší chválu než jiní? Ten jistý jemu odpovědě a řka: Proto, neb tito jiní, když koli dobré skutky činie, avšak mají někdy odpočinutie a svú vuoli naplnie, ale tento čtvrtý řád, jenž poslušenstvie drží, všicku vuoli jest opustil a jest hotov vuoli svatých otcuov plniti. A protož jmá chválu mimo jiné.
Jeden stařec vecě: Ktož rozkáže bratru svému kterú věc, ješto jest učiniti, podlé boha a u milosti božie s bázní a s pokorú. Ta řěč, ješto vyjde podlé boha, připudí jej ku poslušenství i k učiňení, což mu jest přikázáno. A pakli kto chce rozkazovati ne podlé bázni božie, ale podlé panovánie a podlé vuole vlastnie bratru svému kterú věc, buohť vidí i vie srdečné myšlenie i nepřěpustí jemu, aby byl toho přikázanie poslušen. Ó, kterakť jest zěvno dielo, kteréž jest pro buoh, i také vladenie lidské, ješto mu jest známo! A to, což koli jest z boha, to má počátek pokorný. Ale to, což je skrzě vladenie a skrzě hněv nebo s násilím, to sě všecko z diábla počíná, ale ne z boha.
Opat Silvanus mějieše učedlníka, jemuž Marek diechu. Ten bieše velmi poslušný, a protož jej milováše stařec. A k tomu mějieše jedenádcte jiných učeníkuov. A ti sě proto hněváchu, že Marka mimo všě jiné milováše. To když vzvěděchu jiní starci, proto k ňemu přijidechu a velmi smutní a chtiec jemu pověděti, že sě jeho učeníci hněvají z toho, že onoho jediného miluje. Ale dřieve, nežli co starci pověděchu, vstav Silvanus
