i jide s těmi starci k každého učedlníka peleši i zavola každého ménem a řka: Bratře, vyjdi sěm, třěba mi tebe! A nižádný z nich nevyjide. A naposledy jidechu k Markově peleši a potlúk na dveřě Silvanus i zavola jeho pravým ménem. Tu on, jakž brzo uslyšě starcuov hlas, vyběže ven. A všed opat Silvanus do jeho pelešě i naleze, že, jakž jeho zavolal, tak sě inhed vzchopil od Písma, ostaviv toho puol slova, jenž okrslováše. A to slovo bieše O. A puol jeho nechav i vyběže, chtě držěti poslušenstvie i nechtěl jest po jeho zavolání toho počatého slova dokonati. A proto ti starci vecěchu opatu Silvanovi a řkúc: Zajisté, jehož ty miluješ, téhož i my milujem, aneboť jej buoh miluje pro jeho poslušenstvie.
Stařec jeden přěbýváše sám o sobě na púšti a mějieše jednoho u městě, jenž jemu potřěbu činieše. A když za několiko dní k ňemu nepřijide, až již nemějieše potřěbicě ani co dělati, ani co jiesti, i bieše tiem velmi truchel. I vecě učeníku svému: Chceš li jíti do města k našemu sluzě? On vecě: Což kážeš, jáť rád učiním. Ale bojieše sě jíti do města, aby nižádné žádosti nedošel. Ale proto, aby poslušenstvie držal, slíbi jíti. Tehdy jemu stařec vecě a řka: Jdi, úfámť u buoh, žeť tě ostřěže ode všeho zlého pokušenie. A učiniv modlitbu i posla jej. A když ten bratr přijide do města i otáza, kde ten jistý bydlí, ješto starci slúžieše. A optav jeho duom i vztluče na dveřě. I přihodi sě, že nižádného doma nebieše nežli sama jediná dci toho člověka. A když ta jistá dveřě otevřě, tehdy bratr na jejieho otcě otáza, proč jest jě tak dlúho meškal. Tu ona jeho počě,
