velmi staré na sobě a vysokýť jest a črný. A vzvěděv po jich řěči, že jest on to byl, divě sě tomu i jide pryč od nich.
Když opat Sizoius přěbýváše na té hořě, v niežto svatý Antonius sedieše v skále, tehdy jeden svěcský člověk vzem svého syna, mládencě, i jide k svatému Sizoiovi a žádajě od ňeho požehnánie. I uda sě, že ten mládenec umřě na cěstě. Tehdy jej otec vzem beze všeho smutka i nese jej k svatém starci. A všed do pelešě i pade přěd ním i s tiem mladcem umrlým. A jakž jest obyčěj, že ktož žádá požehnánie, ten sě na zemi položí. A po požehnání vyjide ten otec z pelešě a tělce mládencovo ostaviv u peleši přěd svatým starcem. Tehdy stařec mně, by pacholík na modlitbách ležal, i vecě jemu: Vstaň již, synáčku! A nevědieše, by byl mrtev. Tu pacholík vzchopiv sě i jide z pelešě. A uzřěv to jeho otec i užase sě. A vrátiv sě k starci do pelešě i jě sě jemu klaněti. A pokloniv sě i počě praviti příhodu svého synáčka. A kterak jest jeho ostavil s nadějí u peleši. Tehdy sě stařec tiem velmi smúti a nechtě toho slyšěti, by on to mohl učiniti. I vzkáza jemu po svém učeníku, aby toho nikděž nepravil nižádnému do své smrti.
Muž jeden svěcský majě běsa v sobě, a když přijide do kostela mezi bratří, tu všichni biechu vzdali modlitvu pánu bohu. Avšak nikakež zlý duch nechtieše z ňeho. Tu bratřie mezi sebú vecěchu: I kterakž jest tomu zlému duchu učiniti? Nižádnýť ho
