Uda sě jednomu lovci, honiece zvěř, viděti svatého Antonie, an vesel s bratří. I by jem to nelibo. Avšak svatý Antoní, chtě jemu to ukázati, že někdy slušie mieti utěšenie s bratří, i vecě jemu a řka: Natáhna své lučišťe, střěliž. A když to učini, opět jemu vecě: Střěl druhé! A on opět střěli. Opět jemu vecě: Střěl třetie! Odpovědě jemu lovec a řka: Jakž bych táhl lučišče přěs moc, tak by sě zlomilo. Tehdy Antoní vecě: Aj, takežť jest na božiem posle. Jakž bychom přěs moc brzo chtěli, brzo by bratřie zhynuli. A protož slušie každému odpočinúti a své úsilé oblehčiti. To uslyšěv ten lovec i přijě skrúšenie. A velmi jemu by prospěšna starcova řěč. A tak s tiem odjěde od nich.
Když jeden súdcě jedné vlasti chtieše jíti poklaněvat sě opatu Mojžiešovi a on to uslyšav, i jide z toho miesta. A když sě s ním potka, i počě jeho ten súdcě tázati a řka: Pověz nám, kde je peleš Mojžiešova opatova. On jemu odpovědě a řka: Ba, i co chceš viděti člověka nemúdrého? To uslyšav ten súdcě, když přijide do kláštera, i počě kněží řéci: Já sem chtěl požehnánie od toho Mojžiešě opata rád přijieti a jej ohlédati, jakož sem byl o ňem divy slyšal. Ale potkalť mě jest jeden mnich i pravilť mi jest o ňem, žeť jest člověk nemúdrý. A slyšěvše to kněžie i smútichu sě tiem. A počěchu tázati, které jest byl postavy ten mnich, jenž jest jemu to pravil. Tu on jim povědě a řka: Starýť jest a rúšceť má
