Macharius opat: A protož hrdá řěč dobré lidi ke zlému chýlí, ale řěč pokorná ze zlých dobré činí.
Vecě svatý Antoní: Člověk nikdy nenie dobrým, ač i žádá dobrým býti, jedno ač buoh s ním přěbývá. Neboť nenie ižádný dobrý, jedno sám buoh. I slušie, abychomy sě sami vždy bohu vinni dávali. Neb když sě sám člověk bohu viní, odplaty věčné neztratí.
Opět svatý Antonius pravieše, že jest viděl všěcka osidla diábelská rozlečená po všem světu. A tu vzdech i vecě: Ba, i kto by jě mohl projíti? I uslyšě hlas a řkúc: Antoní, pokora sama, ta jě projde, a diábel žádný nesmie sě jie dotknúti.
Opět když u peleši modlitbu bohu vzdáváše, i přijide k ňemu hlas a řka: Antoní ješťes nezvěděl rovně tomu řemenářovi, ještoť jest v Aleksandří. Uslyšav to stařec, vzem hólku i jide do Aleksandřie. A když do toho domu přijide k tomu člověku, a ten člověk uzřěv mužě svatého i leče sě. Tu jemu svatý Antoní vecě: Dobrý člověče, vyprav mi svá diela dobrá, neboť sem proto s púště k tobě přišel. On jemu odpovědě a řka: Nevědě já jiného než zítra, když vstanu s pokojíka svého, to řku, že toto vše město od najvěčšieho až do najmenšieho pro svú spravedlnost bude spaseno. Ale já sem jediný hřiešník, i budu u mukách věčných. A též i večer, chtě léci, řiekaji. To uslyšav svatý Antoní i vecě jemu: Ó, synáčku, dobrýs řemeslník, žes zaslúžil věčné odplaty, sedě v svém domku s pokojíkem. Ale já na púšti po všě své časy přěbývajě i nejsem přirovnán tomu tvému slovu, kteréžs ty mně propověděl tuto. A s tiem jide pryč.
