{O chvále a o cti, kterakú škodu vezme na své duši}marginální přípisek mladší rukou
Stařec jeden vece: Kohož ctie všichni a chválé, ten nemalú škodu vezme na své duši. Ale ktož nehledá lidské chvály, ten bude oslaven od boha.
A opět vecě: Jakož jest nelzě, by sě mohlo uroditi sieme i býlé spolu, takež nemuož chvály od lidí a oslavenie od boha mieti.
A opět vecě: Jakož poklad zěvný zhyne, takež zěvní skutci zahynú. A jakož vosk od uohně sě rozplyne, takež dušě zahyne skrzě chlúbu.
A opět vecě: Kdyžť bude přěkážěti mysl prázdné chlúby, poviziž, zdas nechoval božieho přikázanie. A také sě opatř, miluješ li nepřátely, raduješ li sě jich cti a jest liť žěl jich smutka a řiekáš li sám k sobě: Já sem neduostojen a zameškalý sluha boží. Aniž úfaj v své skutky, neboť vysoká mysl vše zrušije.
Jeden stařec přišed k druhému i vecě a řka: Já sem již umřěl tomuto světu. Druhý stařec jemu odpovědě a řka: Neúfaj ty sám v sě, doniž si na tomto světě v tělesenství, neb ač ty dieš, umřěl sem, ale diábelť jest ješče neumřěl, jenžť snad ještě některé pokušenie někdy vzbudí.
Když bieše jeden stařec za paddesát let nejědl chleba ani vody pil nikdy do vóle, i vecě: Lakotu sem zabil i chlúbu svěcskú. To když uslyšě opat Abraham a přišed k ňemu, i počě jeho tázati, mluvil li jest tu řěč. A když jemu vecě, že je mluvil, i vecě jemu Abraham opat: Aj, když deš po cěstě a uzříš kamenice ležiece a cihelné otrusky a mezi tiem kru zlata, a nemuožeš
