kry zlata k kamení přirovnati! I vecě jemu stařec: I ovšem zlato jest lidem milejšé, alevšakž sě braň své lakomé žádosti i zlému myšlení. Aj toť, jest již lakota k tobě přišla, ale svázána jest.
A pak opět Abraham vecě: Jest jeden, ješto tě chválí a miluje, a druhý, ješto tě hyzdí a hrdá tebú. A když by k tobě oba přišla, přijal li by oba míle zajedno? Odpovědě stařec: I totiť bych nepřijal za jedno, ale opět bych sě bránil své mysli, abych také toho přijal míle, jenž mě je hyzdil a mnú hrdal. Jemuž Abraham vecě: Aj toť, ješče máš pokušenie při sobě, ale toť je svázáno modlitbú svatých těch, ješto sú snad na polepšenie ostali.
Stařec jeden přěbýváše na púšti v najdalšie jěskyni, ale jeden svěcský člověk jemu přisluhováše a potřěbicě jemu dobývajě. I přihodi sě jemu, že jemu syn počě nemocen býti. Tehdy sě jě starcě silně prositi, aby šel do jeho domu a modlitbu za jeho syna bohu poslúžil. A vstav stařec i jide s ním. Ale ten muž běžě napřěd do domu i vecě čeledi své: Pójděm proti svatému starci! A když jě uzřě stařec, ani vyšli proti ňemu s postavníky, tu sě on inhed svleče a jě sě rúcha v řěcě práti. To uzřěv ten, jenž jemu posluhováše, ustyděv sě i počě lidí prositi, aby sě vrátili zasě, a řka: Vraťte sě zasě, stařecťe náš zbyl smysla. A přišed sám k ňemu i vecě: Otče, čemus to učinil? Toť všickni ti, ješto sú tě viděli, řekli sú: Ten stařec má běsa! On odpovědě: A já sem to chtěl slyšěti.
