{O chvále a o cti, kterakú škodu vezme na své duši}marginální přípisek mladší rukou
Stařec jeden vece: Kohož ctie všichni a chválé, ten nemalú škodu vezme na své duši. Ale ktož nehledá lidské chvály, ten bude oslaven od boha.
A opět vecě: Jakož jest nelzě, by sě mohlo uroditi sieme i býlé spolu, takež nemuož chvály od lidí a oslavenie od boha mieti.
A opět vecě: Jakož poklad zěvný zhyne, takež zěvní skutci[386]původně zapsáno ſkucy, „t“ nadepsáno zahynú. A jakož vosk od uohně sě rozplyne, takež dušě zahyne skrzě chlúbu.
A opět vecě: Kdyžť bude přěkážěti mysl prázdné chlúby, poviziž, zdas nechoval božieho[387]na tomto místě znovu zapsáno božieho, neškrtnuto přikázanie. A také sě opatř, miluješ li nepřátely, raduješ li sě jich cti a jest liť žěl jich smutka a řiekáš li sám k sobě: Já sem neduostojen a zameškalý sluha boží. Aniž úfaj v své skutky, neboť vysoká mysl vše zrušije.
Jeden stařec přišed k druhému i vecě[df]vecě] wecy a řka: Já sem již umřěl tomuto světu. Druhý stařec jemu odpovědě a řka: Neúfaj ty sám v sě, doniž si na tomto světě v tělesenství, neb ač ty dieš, umřěl sem, ale diábelť jest ješče neumřěl, jenžť snad ještě některé[388]původně zapsáno nekteré, „i“ nadepsáno rubrikou pokušenie někdy vzbudí.
Když bieše jeden stařec za paddesát let nejědl chleba ani vody pil nikdy do vóle, i vecě: Lakotu sem zabil i chlúbu svěcskú. To když uslyšě opat Abraham a přišed k ňemu, i počě jeho tázati, mluvil li jest tu řěč. A když jemu vecě[389]původně zapsáno wecy, „e“ nadepsáno rubrikou, že je mluvil, i vecě jemu Abraham opat: Aj, když deš po cěstě a uzříš kamenice ležiece a cihelné otrusky a mezi tiem kru zlata, a nemuožeš
