ana utylá velmi, jako ulyz sě i vecě k učenníku: Zavěrné, bratře, jáť sě za tě styzi, žes tak své tělo upichlal a jsa mnich jako i já. Nebo bledost z tichosti a churavost jest čest mnichu.
I vecě opět: Mnich, jenž mnoho jie a mnoho usiluje, nemá v to úfati, ale ten, jenž málo jie, ač i mnoho usiluje, lép jest málo úfati a mužně činiti po všě své dni.
Když Arsennius přěbýváše na tom miestě, jenž sluove Campus, jedna panna bohatá a bohobojná přijide z Říma až do Aleksandřie, uslyšěvši o svatém Arsení. A když biskup toho města přijě ji s velikú ctí, i počě jeho prositi, aby ráčil raditi i přikázati svatému Arsení, aby sě jie dal viděti. Tehdy Teofillus arcibiskup jide k ňemu i vecě jemu: Jedna Římenka bohatá a velmi nábožná, chtieci tě viděti a požehnánie přijieti, z těch dalekých vlastí přijěla, aby proti nie vyšel. A tohoť já na tobě žádaji. A když nechtě Arsenius toho učiniti, to ona uslyšěvši i káza koně zsedlati a řkúc: Úfám u milého boha, že jej vždy ohlédám a v tom nic nebudu oblúzena. Ani sem přijěla lidí ohledovat, neb sú také v našem městě lidé, ale toho proroka žádala sem viděti. Tehdy když přijěde [ku]text doplněný editorem[356]doplněno podle Smetánkovy edice, papír na tomto místě potrhán peleši svatého Arsenie, i přihodi sě, že jej ohléda a uzřě napřěd chodiece. A inhed pade přěd jeho nohy. Ale on ji inhed zvede a řka: Zda žádáš tvář mú opatřiti, vstaň a hleď, dokudž chceš! A ona velikým studem nesmějieše očí vzdvihnúti. Tu jie on vecě:
