vzdivěli. A ze všeho jest jedno najhoršie, ten, jehož sem měl přietele, nevědě, kterak sě je přěvrátil, že mi jest ze všěch najprotivnějí. A přisáhl sem tam za dlúho nejíti. A řek to i bra sě pryč.
Bratr jeden tázáše starcě jednoho a řka: I co mi jest učiniti, otče? Přěmáhá mě myšlenie. Odpovědě jemu stařec a řka: Mně jest nikdy také myšlenie nepřěkážělo. A pohoršiv sě tiem ten jistý i jide k jinému bratru starému i vecě jemu: Viz, otče, coť mi je řekl onen stařec. Pohoršilť sem sě, neboť jest mluvil nepodobně. I vecě jemu ten druhý stařec: Ba, nemluvil jest nepodobně, ale právěť jest propověděl. Jdiž k ňemu a pokoř sě jemu a rci jemu, ať to vyloží, což jest pověděl. A vrátiv sě ten bratr k starci i vecě jemu: Odpusť mi, otče, žeť sem tak nemúdřě učinil, žeť sem šel od tebe, nevzem odpuščenie. A prosím tebe, rozlič mi, kterakť jest nepřěkážělo myšlenie. I vecě jemu stařec: Jakž sem mnichem, nejědl sem ani pil ani spal do sytosti, a to myšlení nedalo mi přěkážěti tomu, ještos ty pravil. I jide od ňeho ten bratr, polepšiv sebe jeho naučením.
Pemen opat, když jeho tázáše jeden bratr o myšlení, i vecě jemu: Mnich, kterýž nedá vuole svému břichu a vládne svým jazykem a netúlá sě tudy i onudy, ten zajisté neumře věčnú smrtí, ale bude živ na věky.
Dva bratry biešta přišla k uopatu, jemuž diechu Eliáš, jimaž přěkážieše tělesné myšlenie. A když uzřě stařec,
