A po smrti Julianově moře vystúpi z svých břěhuov a jako by sě měl vešken svět u první tvor obrátiti neb navrátiti. Neb buoh opět potopú hrozil, korábi ty ustrnováchu na horách, ano jě moře vneslo, lejě sě i sěm i tam. A kdyžto uzřěchu Epitaury, ano sě hory v moři hřížějí a moře šimí a vlně sě válejí, bojiece sě, by toho jich městcě nepozřělo, jidechu k svatému starci. A jako sě k boji chystajíce, postavichu na břězě. A když škrhyte na piesku tři znamenie, vzdvih rucě k bohu, modlitbu činieše: Až k vieřě nepodobno jest, kterak vysoko moře vzdvih sě i sta přěd ním a dlúho vřěv samo v sobě a jako chtě pozřieti. A pak znenáhla upade opět zasě na své miesto. A tak to jisté městečko Epitaurus i ta všěcka vlast vždy to až do dnešního dne pamatují a druh druhu praví a matery své děti tomu učie. Zajisté to, jenž jest sám hospodin pověděl svým apoštolóm a řka: Budete li věřiti, diete horám, děte u moře, a toť sě stane. A také tuto podlé tohoto Písma muož sě naplniti, ač však kto bude mieti vieru apoštolskú a takú, jakož jim hospodin přikázal mieti. Které muož z toho býti, hora li v moře vstúpiti, čili veliké moře vyjda i potopiti hory? A přěd svatým starcem stane skála tvrdá a s druhé strany měkká a sě rozplove. I divieše sě tomu vše město, a ten div veliký roznese sě v Salai, v tom městě.
To když zvědě stařec, najma lodí, v noci sě ukrade.
