řečeného městečka. A v jedné véscě na břězě otáza na svatého Ilariona. A tu po všěch lidech řěči zvědě, že je on nedaleko a kde li jest, vše zvědě, což jest činil divuov, že v té zemi, jakž sě jest byl do nie přibral, od nižádného najmenšieho drobte chleba nechtěl vzieti a tuť divy veliké ukazuje.
A toho abych neprodlil, tu Eficius, muž svatý, přišed a pad k nohám svého mistra i počě cělovati a s velikým pláčem. A tu jej zdviže vzhuoru svatý Ilarion. A pak snad druhý nebo třetí den uslyšě od Gazana, že tu nemože déle v těch vlastech býti svatý Ilarion, ale zamysli do jedněch neznámých vlastí, ješto ani jeho znají ani o ňem kdy slýchali. I bra sě do jednoho městečka, jenžto Epitaurus sluove, v Dalmacké vlasti. Tu málo přěby i nemože sě utajiti. A v té vlasti bieše saň veliká, jiežto pohansky dějí Boas, protože voly pohlcováše pojednú. A ta plenieše všicku vlast. A netoliko jest dobytek hltala, ale i oráčky i pastúšky v sě vsrkováše. A když té sani mějiechu dávati určený pokrm, to svatý Ilarion uslyšav a vyvolav ji i káza jie jíti na hranici drev i podpáli ji pod ní tu hranici. Tu ona shořě, ano na to všicni lidé hledie. A proto jeho mysl počě svadnúti, a mysle vždy někam utéci jinam a chtě sě skrýti a na púšti v jednotě přěbývati. I mútieše sě tiem, že ižádný o ňem slova jiného nepovie, než divy, ješto čini, a ty jej pronášiechu.
Toho času země sě třěsieše po všem světu.
