a dřievím obrostlé a voda s vrchu hory doluov tečieše a zahrádka velmi utěšená a mnoho jablonie, jichžto ovocě nikdy neokusil. Ale, jakž sám pravieše i jeho učenníci to svědčiechu, že od diábluov huhlánie ve dne i v noci slyšieše, jako kdyžto Židé podlé starého obyčějě v své škole huhlí, že by mněl, by byl zástup jězdcuov. To svatému Ilarionu bieše velmi mílo, že své protivníky mějieše bliz od sebe. I by tu pět let na tom miestě a častokrát sě těšieše svému učenníku Esiciovi, neb jiný k ňemu nemožieše pro nesnadnú cěstu a pro velikú tmu, jakož obecně praviechu, že bezmál ižádný nesmějieše k ňemu, aniž možieše pro nesnadnú cěstu.
Tu jednoho dne, když bieše vyšel do zahrádky, i uzřě člověka, ano jej dna zlámala, an leží přěde dveřmi. I otáza Esicie, kto by byl nebo kterak li je sěm přišel. A on jemu povědě, že jest byl starostú ve vsi, jemuž ta zahrádka příslušie. Tu on zaplakav, položiv naň ruku i vecě: Toběť ve jmě Jezukrista kazuji, aby vstal na své nohy! Ó, kak to divná ručest, neb ješťe bieše slóv nedokonal, a již údy cěly a zdrávy k vstání jeho zpodjímachu. To když sě pronese, ač i nesnadná cěsta i daleká toho miesta, avšak sě každému zdáše snadná. A nic jiného nemějiechu ze všěch vsí okolních na péči, než aby nespadali zasě, tak bieše příkro. Tehdy on z jich zpósobenie to počě mysliti, že již nemuož na tom miestě viece ostati. Jenž to
