A přišed k korábu, vsěd naň i plu do té vlasti, ješto sluove Cyprus. A když uzřěchu, ano k nim plovú korábi padúchoví, ješto z nich lúpie, všicni, což jich bylo v korábě, počěchu sě třiesti velikými strachy a běhajíce a plačíce a sochory připravujíce, jako by nebylo na jednom dosti, a jedni opopluchu a praviece, že k nim padúši táhnú. Jěžto svatý Ilarion daleko vida, ulyz sě a obrátiv sě k učeníkoma i vecě: I proč sě třěsete? A co sě bojíte, nejsúce plné viery? I zdali je jich viece než vojsky nebo jězdcuov faraonových? Avšak sú všichni ztonuli, když jest bůh ráčil. Tehdy v tu dobu popluchu na ně korábi nepřietelští a ledva od nich na dovržení. Tehdy svatý Ilarion, stav na kraji korába, vrh a ukázav jim rukú i vecě: Tu stuojte a dále neplovte! Ó, přěodivná a veliká moci božská! A tu inhed korábi stachu. A což vesly završe mácháchu, až sě již v koráb naléváše, a nemožechu prospěti. I diviechu sě tomu ti padúchové, a nechtiece sě k břěhu vrátiti, vší silú počěchu sě mocovati, zda by mohli po nich plúti, a mnohem spieše k břěhu, nežli biechu připluli, sě vrátichu.
Ponechajě všeho jiného, abych neumnožil v diviech pravení, to jediné povědě, že mezi ostrovy plava i zde i onde, z měst i ze vsí i z kašteluov na břěh když sě sběžechu, že jest slyšal křik i hlasy zlých duchuov. Tu všed do toho města, jemuž Papus dějí, v Cyprské zemi. A to jest slovutno bylo, až sú mistři o ňem v kněhách psali.
