činieše ne pro kterú jěšitnú věc ani pro nesmysl, ale liknujě sě cti tohoto světa a chtě u pokojíku tajně bohu slúžiti a chudobu trpěti.
Tehdy osmdesáté léto svého života, kdyžto Esicie nebieše, kdyžto poručiti chtieše, což mějieše, ale krátcě popsa vše na malý lístek sám všecko a oddávajě jemu kniehy svatého Čtenie a sukni pytlovú a kapici. Neb Gazanus, jeho sluha, nedávno bieše umřěl. I přijide k ňemu mnoho nábožných lidí z toho města řečeného Papus, a najviece proto, že jej biechu slyšěli, an skuoro má s tohoto světa k bohu jíti. A i Constancia, jedna žena, jejiežto zětě a dcery zbavil smrti, ani již biechu svatým olejem mazáni i ostachu živi. A tu jich všěch zakle i přikáza jim, aby, inhed netáhne skončěti, pohřebli jej v té zahrádcě v tom oděvě, jakž jest chodil. A již málo bieše horek, ani bieše které jiné znamenie člověka živého, než jediný rozum. Avšak ješťe, ano jemu oči v slúpě stojíta, mluvieše a řka: Vystup, duše! Co sě bojíš? Vystup! Všaks bliz k sedmidcát letóm slúžila Jezukristu, i bojíš sě pak smrti? A tak řek i pusti duši. A tu jej inhed v prsti zařítivše i pověděchu v městě, že sú jej dřieve pohřebli, než jest umřěl. A pak když zvědě svatý Esicius, bra sě do Cypra a čině, jako by chtěl na tom miestě přěbývati, aby neměli ižádného domněnie ti, ješto tu v uokolí bydléchu, a s velikým strachem a s nebezpečným svého života.
