A to zda by sě komu nezdálo k vieřě podobné, aby to zvieřě k člověku podobno bylo, neboť sú za ciesařě Konstantina, prvého křěsťanského, do Alexandřie živé přivedeno a do Antiochie pak nasolivše k ciesařovi donesli, aby ohlédal také.
Ale abych sě opět navrátil. Tehdy opět svatý Antonius pojide po stopách zvieřěcích a po velmi širokém hvozdu, a již sám nevěda, kam de. A to bieše druhý den, jakž blúdieše, a jediné v tom naději majě, že jeho Kristus nezapomane. A když bedlivě druhé modlitby vyplni a ješťe dlúho bieše do světa, i uzřě vlčici, ana běží k vodě, dychtieci pod horu. Po niež očima popatřiv a šed k jěskyni, když zvěř odjide, i počě tam hlédati, ano nic pěkného nenie a tma sě všady vrtí. A jakož Písmo praví, že svrchované milosrdie nemá strachu, a ostav chodu a oddech dobřě. A pak u veliké žádosti pojide znenáhly a poslúchajě uchem naléhajě. Tak pak v temné noci bliz k světu když sě přibližováše, i udeři v kámen nohú. A po tom škřehtu svatý Pavlin uslyšav i přitvrdi dveří a zaklopi o sobě. Tehdy svatý Antoní pad přěd dveřmi, až do šesté hodiny počě prositi, aby jej k sobě vpustil, a řka: É, však vieš, ktoť sem a odkad li a proč li sem přišel. A již viem, že sem tebe neduostojen viděti. Avšakť dřiev neotejdu, leč tě uzřím. É, proč člověka nechceš přijieti a němú tvář přijímajě? Hledal sem i nalezl sem i tluku, aby mi otevřěl. A neuprosím li toho na tobě, tutoť chci umřieti.
