Ale asponě mé tělo pohřebeš! Tu vždy stáše a mluvě a nikame sě nehna. Tehdy svatý Pavlin odpovědě: Nižádný tak neprosí, by hrozil, ani sě kto komu protiví s pláčem. Přišed i hrozi, že chceš umřieti, ač tebe nepustím. A tak ulyz sě i otevřě jemu, a tu sě počěšta objímati, davše sobě vítanie a pravými mény sě pomenovášta a děkujíce oba bohu i sědešta. I vecě svatý Pavlin: Aj toť jest, jehož si hledal s takým úsilím. Člověk již shnilý a jednak z ňeho bude prach a prsť. Než, jediné žeť milosrdie všecko činí a trpí. Pověz mi, prosím tebe, kterak sě na světě děje mezi lidmi a kterak li sě děje v starých městech, kto li říši zpravuje a ješťe li sú kteří, jěžto diábel klamá svým bludem.
A za tú řěčí uzřěšta havrana velikého na dřěvě sediece, jenž odtad vzletěv i přinese jima bochník chleba i položi přěd nima. A když odleťe havran, vecě svatý Pavlin: Tomuť jest již šestdesát let, jakžť mi jest nošeno rozlomeného puol bochníka. Zajisté, že je Kristus pro tvé příštie dal náma obapoly chleba než jindy. A takž poděkovavše hospodinu i sědešta oba nad studnici i počěšta sě o to sediece korčiti, který by z ní bochník rozdělil. Svatý Pavel, ten pobiezieše hostě, ale Antoní sě právem bránieše, že svatý Pavlin bieše starší. Avšak umyslišta, aby ujmúc bochník mezi sě i roztrhla, aby každému jeho čést v rukú ostala. A potom maličko vody příklonmo sě napišta. A potom vzdašta bohu chválu i bdiešta cělú noc.
