tomu pánu svému. A že nižádného domněnie nemějieše, bychově chtěla utéci, neb něterdy za mesiec nevědieše mne pán na púšti, jako věrného sluhy nic nestřěžieše.
Tehdy po dlúhé chvíli, když tak sediech, jediné nebe a zemi vidiech i počěch tak mlčě mysliti a rozpomínajě sě na mnohé mnichové přiebytky, a najviece na mého otčíka duchovnieho, jenž mě jest byl učil i choval i ztratil. A tak mysle i uzřěch veliké stádo mravencuov, ani sě tisknú úzkú cěstú. Tu by uzřěl věčšie břěmena nesúce, nežli sami sú. A jedni nosiechu býlové sieme a druzí prsť ven nosiechu z jěskyňky. A ot vody sě hradiece a k zimě sě chystajíce, aby země namoknúci nachystaných sěmen nezrostila a nezkazila. A když který zahynieše, s žalostí jej přinesiechu. Ješto jest ze všeho najdivnějšie v takém množství, ti, jenžto ven diechu, i ustupováchu těm, jenž břěmena nesiechu, do jámy jdúce. A kterýž z nich pod břěmenem padnieše, tomu tito prázdní vstáti pomáháchu. Ten jistý den pěkné mi pozorovánie učinili. A protož vzpomanuch na slova Šalomúnova, jenž nás učí příkladem mravencovým, abychom svú léní mysl vzbudili, i počěch sobě stýskati v své robotě a přiebytka mnichového žádati. A těch mravencuov tbavě příklada žádati. Kdežto vše v hromadě spolu mají, což shromazdie. A když sě vrátich do své pelešě, i potka mě žena má i počě mne tázati, proč bych byl tak smuten. I uslyšě příhodu, že chci utéci.
