svatého Cipriana, káza do velmi rozkošné zahrádky uvésti a tu jeho na velmi krásné posteli položiti mezi bělúcím liliumem a mezi črvenú ruoží. A tu zahrádku potok velmi tichý obchodieše, až mezi dřievím ledva číti bieše, tak tichý větřík provieváše. A tak, aby sě odtud nemohl dobyti, a obvázavše jej velmi sličnými věnci a tu jeho odjidechu. A když sě všichni rozjidechu, přijide velmi výtečná ženka i počě jej objímati. A ješto jest hanba mluviti, počě jej drážditi, aby tělo vzbudila a připravila k smilství. Tehdy boží mučedlník nevědieše co učiniti, ani kam sebú vrha. A jehož muky nebiechu přěmohly, a již jej rozkoš přěmáháše. Tehdy však zěvením duchovním přěkús sobě jazyk i plynu té žencě mezi oči, ješto jeho cělováše. A tak tú bolestí, ješto sě bieše ukúsl, přěmóže žádost tělesnú.
Téhož času, když sě to dějieše, v dalejšie Tebajdě svatý Pavel ostal bieše po smrti otcově a mateřině u velikém sboží s jedinú sestrú, a ta již za muž dána bieše. A již bieše v štrnádcte letech a umějieše řěčsky i ejipsky a velmi bieše krotká a boha milováše velmi. A když to protivenstvie proti křěsťanóm bieše vzniklo, tehdy sě schova v své vsi v najdalejšie. Ó, k čemu nepřipraví hubená lakota lidského srdcě! Muž jeho sestry počě chtieti proraditi, jehož tajiti mějieše. Jehožto od toho hřiešného zámysla ani pláč jeho ženy
