v niež přěbýváše. A když jej dva učeníky potkašta, jenž jemu biešta dávno slúžila, a řkúce: I kdes tak dlúho, otče, přěbýval? On odpovědě a řka: Běda mně, hřiešnému, že sě mnichem vzývaji a neprávě držím stavu mnichového! Viďal sem Eliášě a viděl sem Jana Křtitele na púšti. A zajisté sem viděl svatého Pavlina pústenníka v ráji. A tak velikú žalostí skles zuby a pěstí sě udeřiv u prsi i ponese plášť z pelešě. A když jeho prosišta učeníky, aby jima pověděl, co tiem miení, vecě: V čas je mluviti a v čas mlčěti. Tehdy vyjide ven a nic nepojěd i bra sě svú cěstú zasě a žádajě jeho ješťe viděti, svatého Pavlina. A majě na své {mysli}meziřádkový přípisek mladší rukou a bojě sě, by neskončal bez ňeho svatý Pavlin.
A když již bieše druhý den v třetí hodinu, uzřě mezi andělským sborem a mezi apoštolským a prorockým svatého Pavlina duši jdúce na nebe, v sněžné bělosti sě stkúce. A inhed pad na zemi, piesek na svú hlavu sypě, počě plakati a nařiekati a řka: É, pročs mě, Pavline, po sobě ostavil? A pročs odšel, nebrav odpušťenie? Taks pozdě poznán, a tak brzo odejdeš! I pravieše potom svatý Antoní, že s takú rychlostí, což bieše ješťe cěsty ostalo, přěběh, jako by pták přělétl, a ne darmo. A tu všed do jěskyně i uzřě tělo, klečiece, a bez dušě a spenše rucě. A sprvu mně, by byl živ, i počě sě také modliti. A když nižádného vzdychánie, jakžto slušie na modlitvách, neuslyšě, pocělovav tělo s velikým pláčem
