A když již mějieše svatý Pavlin svuoj život dokonati, takto počě k svatému Antoní mluviti a řka: Dávno sem tě, bratře, viděl v této vlasti přěbývati a dávno mi tě sliboval hospodin mým sluhú učiniti. Aneb již jest čas přišel mého skončenie, jehož sem já dávno žádal, a přiebytka s Jezukristem a odplatu vzieti mého zaslúženie. A to věz, žes mi bohem poslán, aby mé tělo zemi poručil a pohřebl. To uslyšav svatý Antoní i počě jeho prositi, aby jeho neopúštěl. Svatý Pavlin jemu vecě: Nehledaj svého dobrého, ale jiných. Zajisté potřěbieť jest, abychom, zbudúc tohoto tělesného břěmene i následovali beránka krotkého, Jezukrista. A tak jest potřěba jiným bratřím, aby sě ješťe polepšili tvým příkladem. A protož prosím tebe, di a přines plášť, ještoť jest Anastazius biskup dal, jímžto mě obineš. A to svatý Pavlin prosieše ne proto, by na to velmi tbal, že by jeho tělo shnilo přikryto, neb jemu takež nahé jako přikryté bieše vše jedno, ale aby neměl tak veliké žalosti, jsa při jeho smrti.
To uslyšav svatý Antoní o tom svém plášti, podivi sě, slova neodpověděv, ale mlčě a slzě. A zcělovav jeho oči i rucě i vráti sě do kláštera. V nějžto sú sě potom Saracéni uvázali. A nic nebieše tú cěstú obtiežen ani postem ani na svú starost tbajě, pro velikú milost vše přěmáháše. Tak pak vstav a přišed do své pelešě,
