Znal sem jednoho bratra, jenžto jednomu slovutnému starci žalováše na sě, že jemu žádost smilstvie velmi přěkážieše. Tehdy stařec jako duchovní lékař opatřiv vnitřní neduh, těžcě vzdech i vecě: Nikakež by tebe, synku, nepoddal buoh tomu zlému duchu, aniž by na tě přěpustil toho, by sě byl některak nerúhal. To uslyšav ten bratr, inhed přěd ním pade na zemi a vecě a žalujě na sě, že sě jest synu božiemu rúhal nečistým pomyšlením. A protož, ktožť sě jemu kolivěk rúhá, tenť jemu hroznú křivotu činí a veliké protivenstvie i bude ten zbaven všeho svrchovánie dobrého a svaté čistoty nebude duostojen.
Pak jednoho času sjidechu sě starci k svatému Antoní do Tebajdy a tiežíce jeho o svrchování a o duchovnie pomluvě. A když s večera až do světa bychu mezi sebú a najviece o to mluviechu o opatrnosti, neb mezi sebú najviec tázáchu, který dobrý čin neb skutek aneb co mnich držie i muož sě diábelského osidla ostřieci aneb k bohu pravú cěstú dojíti. A když každý podlé svého smysla pravieše a mezi sebú jedni vecěchu a řkúc: Postem a bděním a na svatých modlitbách. A druzí: Skrzě chudobu a opuščenie všeho sbožie. A třetí: Skrzě přiebytek na púšti. A jiní: Skrzě milosrdenstvie, by to byl dobrý skutek nade všěcky skutky, praviechu, jenžto má býti ukázáno milosrdie bratřím příchozím. A když sě tak hádáchu téměř přěs cělú noc, tehdy svatý Antoní vecě mezi všěmi a řka: Toho všeho jest potřěbie,
