košě i jě sě jich nositi po uliciech. A prodav jě i vráti sě do kláštera a peniezě přinese.
A viděli smy opata Pinufia. Jenžto když bieše mnichem v klášteřě, jenžto v Ejiptě jest nedaleko od Pnifisy tak řečeného města, a bieše každému vzácen, že bieše velmi poctivý. A bieše již ostaružný. A také bieše popem a života čistého. A vida, že proto nemuož své tichosti a pokory zachovati, tajně vstav i jide do Tebajdských posledních vlastí. Tu však s sebe mnichové rúcho vzem i obleče sě v svěcké i jide do kláštera, ješto sluove Tabenensěcký, ješto jest najtvrzší zákon. A v ňemžto sě mnieše skryjě, že bieše velmi daleko ot jeho dřievnieho kláštera. Tu jest čekal velmi dlúho přěd dveřmi klášterskými a přěd každým bratrem klekajě a prosě, aby jej přijěli. A když jeho ke všie ohyzdě připravichu, jako starému, jenžto ničemuž sě dělati nehodí, kázachu jemu v zahradě kopati a hnuoj nositi. A to dielo jemu s jedniem mlazším bratrem poručichu. I jě sě dělati a tak tomu mladému by podán, že netoliko to, což k zahradě příslušalo, ale jinú potřěbu, ješto sě jiným bratřím zdálo ohyzdno a těžko, to on činieše. A také mnoho nocí vstávajě, tajně tak děláše. A pak vstanúce bratřie i nemohli nikdy zvěděti, kto je to dielo učinil. A když sě tu za tři léta tajil, ano jeho bratřie po všem Ejiptě hledají z jeho kláštera, avšakž jej uzřěv jeden bratr z Ejipta, ledva jej poznav pro jeho pokoru a že tak ve zlém rúšci bieše a také že
