znáti sled jako po sněhu. A jakž biešta klekše na modlitbě, skončala. A ješče mějiešta všěcky fíky cěly, jakž biešta vzala od uopata svého. I vzala sta radše tělesnú smrt, než byšta kázanie svého opata přěstúpila.
Po všem Ejiptě mnišie mají ten obyčěj, že nikdy neprázdnie, vždy něco dělají. A tiem sú živi, což vydělají. A netoliko z svého úsilé bratří pocěstným dávají pokrm a pútníkóm, ale také nedostatečným, ješto bydlé po městech, ješto mají veliké nedostatky, rádi a libě pomáhají. A po jiných městech žalářným i jiným vězňóm mnoho dobrého činiechu, krmiece jě a věřiece, že jest ta služba pánu bohu velmi vděčná.
I řiekáchu takto: Mnichu, jenžto něco dělá, jediný duch zlý přěkážie, ale prázdnému sbor bez čísla zlých duchuov nedadie odpočinutie.
Zajisté opat Pavel, slovutný muž mezi otci svatými, a kdyžto přěbýváše na té púšti velmi hlúpé, jenž slóve Porfíno, nic jiným než palmovým ovocem a s malé zahrádky zelícem živ bieše. Aniž možieše co takého dělati, po ňemžto by sě živil, nebo bieše ode všěch lidí viece než sedm noclehóv sám jediný. Avšak najmenšie chvilky nechtěl prázden pobyti, ale na všaký den sbierajě listíčko palmové i děláše, potřěbujě toho sám od sebe, jako by tiem měl živ býti. A když cělý rok děláše a peleši diela naplnieše a nemajě, kto by mu to rozprodal, což bieše nadělal, a na všaké léto všecko sežžieše a řka, že je nelzě mnichu nedělajíc, na jednom miestě trvati ani přijíti k svrchování.
