z Nila, z té řěky rajské. A ta cěsta jim bieše velmi úsilna, neb jsú veliké stráně piesčité.
A tu když jě opatřichom, i mějiechom žádost s nimi přěbývati velikú, tu jeden z nich velmi slovutný pústenník, ménem Archebius, ten nad námi ukáza milosrdenstvie. Uvede nás do své pelešě a zvěděv, že myslímy tu ostati, i vymysli, jako by chtěl odtud pryč jíti. I počě nám dávati svú peleš a řka: Ač byšte vy byli nepřišli, já sem chtěl z nie postúpiti jinam. Tu my přijěchom peleš jeho se vším nádobím. Tehdy my tu málo přěbychom a on vzem tu přípravu i jide a jinú sobě peleš učini s velikým úsilím, jížto pak opět jiným přišlým bratřím da se vší přípravú a postúpi pro veliké milosrdenstvie, jenžto mějieše. A on v tom milosrdném diele nikdy neustanieše. A pak sobě učini třetí peleš, v niejžto počě přěbývati.
Pak jeden bratr kdyžto fíkuov přinese z Mareocie, z toho města, Janu opatovi do Scichi, tu on jě inhed posla po dvú mladú bratrú jednomu nemocnému starci, jenžto bieše za osmnádcte mil vzdálí od kostela a sám jediný přěbýváše. Tu ti jistí mladci vzemše ty fíky i nesechu tomu starci. A v tu dobu zamrači sě velmi, až pravú cěstu ztratišta. A když cělý den a cělú noc blúdišta, nemohúce nalézti toho nemocného starcě pelešě a ustavše již pro velikú cěstu a pro pitie chtěnie a klekše na modlitbě i skončěšta. Ješto potom dlúho po sledu hledavše i nalezechu jě, nebo v těch pustinách piesečných jest
