[93]číslo strany rukopisuinhed ve dvú nedělí ode dne, když je oblúpen, pořád čtúc, na úředníky a na sudie zemské vznes, jimžto příslušie, a před nimi osvědč a ohlaš, že řádně toho lúpežníka o ty věci miení pohnati a proti němu časem svým pravdu svú i právo vésti a konati.

Oblúpený, když oznámí a osvědčí před úředníkem, ješto slove sudí, má od toho, jenž menšie komorníky rozdává a póhončie, póhončieho požádati a vzieti, aby pohnal. Ten, když s ním stane, toho, jehož pohnati chce a miení, s žalobú celú neb s znamením té žaloby a ve čtyřech nedělích neb najdál v šesti ve dsky zemské vložiti kaž a zapsat, potom vedlé obyčeje požeň odpuorce a protivníka svého.

Každý póhončí v krajině jemu poručené sám póhon sebú činiti má. Pakli by ten, kterýž pohnán býti má, byl z kraje jiného, tehdy pojma sebú póhončího té krajiny, ktežto ten, ješto pohnán býti má, bydlí, oba spolu póhon učiňta ke dni a hodině uložené neb zapsané.

Póhončie póhony činiti mají osobně, jestliže pohoniece osobně naleznú toho, aby ten, ktož pohnán má býti, k roku zapsanému stál před úředníky. Takémuto N. jemu jeho spravedlnosti odpo[94]číslo strany rukopisuvěděti že má, jinak ten póhončí jeď do domu obydlé těch, ktož pohnáni býti mají, před čeledí, před súsedy. Pakli by snad čeledi nebylo a potřebie bylo, učiňte póhon na trhu zjevně, lid svolajíc města toho, kteréž přísedí tomu, ktož pohnán má býti, v němž on neb služebníci jeho obyčejně na trhu bývají, a jestliže hodno zdáti se bude, rychtáři a dvěma přísežnýma toho města póhon ten oznámie pro příhodu a puotku budúcie.

Když přijde rok a čas póhonu, póhončie neb ti, kteříž póhon učinili, úředníkóm a rozlíčenie řádné učinie, holí v rukú vedlé obyčeje držiece, kteréžto holi úřad póhončí jim poručený znamenávají a ukazují.

Jistec když na roku stane, jakož učiniti má, náměstku komorníkovu a před tiem, ktož miesto súdce sede, a před písařem a před jinými úředníky menšími a žalobu svú sám neb skrze jiného že propovie, ten, ktož jest pohnán, bude li přitom, požádá potazu, pakli nebude chtieti potazu, odpovie sám neb po jiném k těm žalobám, což mu se koli hodné zdáti bude odpověděti. Nebude li pak tiem moci zniknúti a zbýti, tehdy muož tázati na jistci, které léto, který den a v kterém miestě praví, že by mu se ta škoda stala od něho, a muož držeti i tisknúti jistce, aby mu o tom jistém a konečném roku, kdy mu se to stalo,