[87]číslo strany rukopisučas vedlé položenie vynde a strana se neokáže, zbožie to z přisúzenie panského do komory našie má obráceno býti.

Když ten čas vynde zavitý a mine, ten, ktož by pravil, že by právo měl k tomu zbožie, kteréž jest do královy komory spadlo, a již to zbožie hofrychtéř že by držal, přijda k našemu hofrychtéři, nemá nikoli slýchán býti, leč by dovedl znamenitými a hodnými svědky, že ode dne prvnieho provolánie až přes ten celý čas nebyl jest v zemi, a proto že jeho nemohlo to provolánie dojíti, jakož to dobře podobné jest, a tak že v těch časích k tomu nemohl státi. V té příhodě, když najprvé okáže, že jest v zemi nebyl, má jemu i slušie tolikéž roku i dní ode dne vrácenie jeho do země počítajíc býti přidáno, jestliže by chtěl sám státi a právo své provésti.

Jestliže by kdy v tom času svrchupsaném kto se řádně okázal k tomu zbožie, kteréž do našie královy komory spadlo, a právo lepšie nežli naše komora že má že by okázal, pravdu zvědúc, když mu se přisúzenie stane ode pánuov, jakož sluší, chcme i přikazujem, aby to zbožie svrchupsané zcela beze všeho umenšenie od našeho hofrychtéře jemu bylo vzdáno a postúpeno.

Jestliže by kto po panském přisúzenie kterého zbožie, do našie komory kteréž jest spadlo, hofrychtéřovi neb poslóm ode dvora, kteříž by se v tom zbožie jménem naším uvazovali, úmysl všetečnosti takové vezma, protiviti se chtěl a jim stúpiti nechtěl, tehdy protivník takový má ode všech za zrádci Královy Velebnosti bez pochyby jmien a držán býti. Pakli by prvé, doniž páni neodsúdie, on podlé rokuov stoje uložených ku právu svému, kteréž praví, že má o to zbožie, s naším dvorem se súdě, to učinil by, tehdy ne z protivenstvie, ale z nákladuov toliko má k němu zřieno býti a k tomu má držán býti.

Byli li by kteří hradové neb tvrze na tom zboží, kteréž pravie, že by na nás spadlo, pro kteréhožto hradu neb tvrze chovánie kterak koli náš dvuor náklady by učinil, a potom, když by se to stalo, jiný že by lepší právo k tomu okázal, dvuor náš má těmi náklady hynúti a sám sobě a nižádnému jinému z nich porokovati.

Dědictvie kteréžkoli do královy komory by spadlo, z statku toho dědictvie movitého nechcme by kto bral neb se veň vázal, jediné hofrychtéř náš neb poslové dvoru našeho, kteříž to dědictvie spravovati mají. Pakli by kto co z toho zbožie všetečně směl ukrásti, má věděti, že je urazil královo právo.