„Mi[150r]číslo strany rukopisulý, pomni sě, však s’ vyslán, aby krotil búřky, a ty však svády počínáš začínati.“ A tak jeho vyvedechu z mysli protivné v mysl krotkosti a dobrotivosti.

Ale Eva, když zazřěla Adama, radovala sě jest radováním duchovním a zalkla se radostí srdečnú a zvolala řkúci: „Aj, již vidím, co sem žádala, aj, již sem nalezla, co sem potratila, aj, již obveseluje sě srdce mé v úzkostech položené. Však já viděch pána mého, jako bez vazby chodiecieho a se mnú mluvícieho a navedeného k neustavičnosti a k nešťastnosti věčné a již jeho vidím sediecieho v okovách a v těžkém vězení žaláře pekelného. Auvech, jak se brzo ta svoboda proměnila v úzkost nesvobody veliké.“ I poznala jest duchem Eva, že bieše sě proměnil v osobu Adamovu ďábel lstivý, žádaje jie svésti od ustavičnosti božského milovánie. A když by Evu byli navedli, s Adamem měnili by. A chtěli opět novú lstí vymyšlenú ďábelskú oklamati, neb chytrost ďábelská jest upřiemnosti nemajíci. I zavola Eva k Hospodinu řkúci: „Ó studnice milosrdenstvie, živote, sladkosti duše mé, ó žádosti, ó milovánie všech, spasiteli náš a milovníče duší našich, prosíme, dajž mi právě a dokonale tě milovati, neb viem, že jsi ty mě prvé miloval a stvořil si mě pro svú dobrotu a okrášlíš mě velikú ozdobú, zpósobiv mě k uobrazu svému. Ó divná milosti božská, ó má duše, co ty odplatíš za to Pánu mému Bohu, stvořiteli mému? Co učiníš za to takému milostníku mému pro tvój pokoj ustalému, pro tvú spravedlnost potupenému mezi zlosyny? Ale však divným a nevýmluvným obyčejem doufáme tě s námi přebývati, ať bychme v těchto[141]text v těchto je v rkp. zapsán omylem dvakrát nebezpečnostech pomocníka hodného [měli]text doplněný editorem[142]srovnej rkp. KNM IV E 6 na f. 155r: měli a v těchto temnostech pochybovánie najmúdřějšieho osvětitele. Protož co já odplatím Pánu za všechno, což mi dobrého učiniti ráčil jest? Ó má duše, poznaj ta veliká dobrodění Pána Boha, kterýž tě, člověka, jenž nic nebyl, stvořil jest, rozumy zevnitř a ctnostmi vnitř okrášlil jest. A tě tak svrchovanú láskú miluje, posadil tě v miestě rozkoší svých. Ty, ó duše, viz a znamenaj, jak s’ to ztratila šeredně a pro svú vuoli jak jsi v tuto vazbu přišla. Ale ještě těš se, duše má, a měj naději dobrú k vysvobození, nebť jest znamenáno nad námi světlo obličeje tvého, Pane, a protož dal si radovánie v srdci mém.“ Tehdy tito ďáblé, hněvivi jsúce, přivedše ji k Adamovi, kázachu ji v okovy pekelné vsaditi tudiež s Adamem. A tu také bieše Abel, syn jich, mezi nimi. A počechu Evu před Adamem tresktati a posmievajíce sě, trápenie a hruozy