přijala, pláče, že nepohnutá výpověd přiesné pomsty bez varování jí nastává, zuostati v těle usiluje, ven vyjíti nucena bývá, opraviti chce časy ztracené, ale nebývá slyšána, zase pohleděc všeho pominulého života cíl vidí, kterýž se jí jako najkratší cesty krok krátký zdá, před se oči obráťéc, neskončené věčnosti cíle stíhá, protož pláče, že tak v krátkém čase mohla jest nabyti všech věkuo utěšení, pláče také, že jest pro tak krátké libosti rozkoš nevýmluvnú věčné chuti ztratila sladkost, stydí se za to, že pro tělo, kteréž červóm bude poddané, duše své jest zanetbala, kteráž v kuory andělské měla býti vnešena, potom zrak mysli zhuoru znáší. A když nesmrtedlných bohatství slávu spatří, že pro života tohoto chudobu ztratila, zahanbena bývá. Když pak pod se oči obrátí k údolí tohoto světla jasnosti, zjevně poznává, že všecko, což jest v světě milovala, noc a temnosti sú byly, mezi tiem oči hynú a v hlavě se zpět obracejí, srdce spěšně skáče, hrdlo s chropotem dychtí, zubové pomalu černají, pyskové blednú, údové všickni stydnú, žíly se v těle trhají a srdce se bolestí puká. Protož když ty věci a takové, jakožto již blízké smrti služby předcházejíce činí, přítomni sú ihned všickni skutkové i také slova, nébrž i myšlenie se nezdálí, kteréž všecky věci hořké proti činiteli vydadí svědectví, shromázdí se ty všecky věci před oči jich nevděčného a na kteréž se hleděti varuje, přinucen jsa bezděky, je jistě vidí.