toho povážili všickni králové a kniežata i ti, kteříž sú v zboží rozhojněni v tomto světě, kterak od tak prostranných palácuo neseni budú do hrobu tak úzkého a od palácuo tak světlých a stkvúcích do hrobu tak ohyzdného a tmavého a od palácuo květuo zmalovaných a obrazy ozdobených do hrobu tak smrdutého a od palácuo tak ve všech věcech hojných do hrobu tak potřebného a chudého a od palácuo syny i služebníky okrášlených do hrobu tak prázdného, tak od synuo i přátel opuštěného. Ó, kde jest ta první pyšná příprava, kde prvnie sláva, kde hluk sluh následující, kde sú ta rúcha tak stkvúcí, kde ten tak měkký polštář, kde pokrmové tak mnozí a rozliční. Ó, běda, kterýž nedávno byl jest živ v rozkošech na paláci, již všecken sněden jest od červuov v hrobě. A protož Inocencius papež dí: Běda, bratří, pozorujte, hle ten, kterýž nedávno velebný jda a bohatý seděl jest v domu, kterak chudý již leží v hrobě, a kterýž slavný sa procházel se na sieni, hle, kterak mrzký a ohyzdný leží v hrobě, a kterýž se krmil rozkošnými krměmi na večeřadle, hle, nyní jej jedí červí v hrobě. O té paměti na smrt Petrus Damianus k jedné kněžně takto jest napsal: Vážiti často sluší, když již hřiešná duše z vazby těla počíná vycházeti, kterak hořkým strachem bývá poražena, kterak kúsavého svědomí ostím bývá sápána. Připomíná věci zapověděné, kterýchž se dopustila, vidí přikázané, kterýchž jest plniti nechtěla, zámutek má, že časy ku pokání sobě puojčené nadarmo jest