O křtu zvonů

Novina mrtvá o křtu zvonu v srdce usty rozprávějících vržena jest. A tak jest zbouřila srdce mé jako mrcha moře v ně uvržená, tak že nechce ji v sobě pohřbiti ani se ukojiti. Leč psáním potouženým tímto na břeh pronesení vyvržena bude příkladem naší české nedávné zkřesťanilé cierkve, kteráž se jest mnohými nepokojnými válkami tak bouřila, dokavadž jest z sebe těch mrtvých pověrkuov, poboňkuov, náležkuov, zákonův mnichuov a rozličných duchovních pravdě odporných a porouhajících se žertuov nevymetala. Jiné do Němec, jiné do Plzně a do Budějovic a na hrady a do klášteruov mnišských vědúc, že najlépe se hodí převráceným žertové přetvoření, protože Pán velí mrtvým mrtvých pohřbeni býti a živým kázati pravdu. Než jižť po hříchu fary pravdomluvných zase se z Němec a z klášteruov prejští a vyskakují mniši s poboňky rozličných svěcenin až do zvonových ktřtínek, jež sem svrchu umrlčinou pojmenoval, ne zle, poněvadž každý skutek lidský, jehož věrný zákon Duchem nazvaný zřejmým přikázaním neobživuje. Jako tělo bez duše ošklivá a smrdutá mrcha jest, všech mnichuov a prelátův dekrety i agendami duovodnými nezkřésitedlná. Nezdá liť se to komu hodnověrné, poraď se o to s obojím Zákonem pilným čtením. A tenť netoliko se zapří těm pověrkám, lidským zámyslem zplozeným, život dávati, ale i přizná se, že jim, ač se který mníti mnějí, vydírá skrz Izaiáše a svatého Marka v VII. kapitole: Opustivše přikázaní božie, držíte ustanovení lidská, křty kalichuov, nádob a měděných věcí, totiž zvonuov a loží, a podobné k těm činíte mnohé, totiž křty a svěceniny, jako jehněd, suol, minu, kropáč, ofěru. I prej pravil jim: Čisté ste zrušili přikázaní boží, abyšte zachovali ustavení svá. Tím míní Pán spasitel, že jako mrcha zdraví živých, tak porušijí lidská ustavení přikázaní božích, je jaks nakažujíc a mdla činíc a jimi se jako mrcha živým svým smradem porouhajíc. A zdaž to není porouhání, že Pán velí v sedmeré svátosti spasení posvěcovati. A tito pak, jako by málo svátostí viďal, v lecčems jiném sobě spasení zasvěcují. On kázal křtíti stvoření věrné, a tito pak křtí zvony, ješto ani spaseni býti, ani věřiti mohou, svatých jména jim přezdívajíc, svatým i Bohu i Duchu svatému se rouhajíc, jej na daremnú, prázdnú, bezdušnú věc berouc. A božskú moc nad krúpami, nad ohněm, nad ďábly, zvonu poroučejíc svým dóvěřením, co jiného než modlářství zpohanilé stropí a v něm bez odpuštění hřích a přikázaní