se v tejž stav ožení a vdávají. A praví Pán, že vdávati se budou najvíc před skonáním světa; s nimiž i ten stav skoná se. Nemnětež tedy, by protože stav slóve, věčně, jednostajně mladí v tom stavu byli, než to mněte, že sluší v tom stavu ne leckomus a lecjaks plésti se a místi neřádně, neb ne zachumlanými potáči, ne změtenými přadeny, ani oblými klubky plátno tkají, než prsty obrovnané niti na vřeteno obtočené, na motovidlo přemotané, obařené, na klubka převité a z těch na cívky outek přesoukanou osnovú tkadlci tkají. Tak k stavu manželskému hodni nebývají než ti, kteříž z dětinstva svého v rukou rodičuov ztenčeni a srovnáni, sou na ohebné pokory poslušné vřeteno zohýbáni, jakož říkají praj: tak to poslušné dítě, že by je okolo prstu obinul neb otočil. Potom starší na motovidlo práce lecjakés, leda bylo oblomené, strachem a bázní obařeni, kázni trestavé metelmi vybúcháni z špíny soběvolnosti. To z dětinského věku, v mladosti pak rozumnějším věku mušejí v klubko dobrovolné krotkosti, trefného obcování svornosti převíjeni býti obého pohlaví osoby. A tak sobě se rovně jako outek s osnovou spatříc, budou li se chtíti v stavu tom svatém v plátno plésti, v manželstvo setkati, tedy oba dva, i ženich, osnově podobný, zosnován, i nevěsta, outku podobná, na cievky zsoukána, provoláni a ohlášeni v uobci na kázaní mušejí býti, kdežto jich život všichni v uobec z zmatkuov vyplétajíc. A rozprávkami posměšnými a odrhavými tak, jako říkají, zvosnují a zvodrhají a přesoučí ztenka, počnouc od dětinstva až do toho času. Druhdy pak nemohouc sami vyvaditi těch zmatkuov, do koleje k cechmistruom duchovním s nimi mušejí, rozličnými sliby aneb zámatky zapletené rozvaďujíc.

Potom teprv kněz jako tkadlec v stav manželský je připustí aneb přiloží podlé jiných řádných manželuov. Však ne bez činek dvou, to jest ne bez obou stran prvé samých mezi sebou laskavého, dobrovolného, nebezděčného svolení a potom skrz paprsky osvěčování svědomí, vyptávaní přede všemi pod věrou, ctí i pod zatracením, měl li by s kterými osobami sliby. A mezi tím i skrz brda čtyřikrát opětovaného slibu, jejž kněz dvakrát, totiž každé osobě zvlášť, předříká a oni po něm a tak, jaks se čtyři brda hurtují, řka: Říkajtež po mně: Já, Beneš, slibujiť svou víru a věrnost v zdraví, v nemoci, v štěstí, v neštěstí, ne do téhodne, ne do jitra, než do smrti. A on po něm říká. A též opět jí předříká kněz a ona po něm etc.cizojazyčný text A potom teprva, když za rukúdání