Rybové

Vyšpehovalť sem na placu srdce tvého, cná paní Rybová, hádku Chudoby s Buohatstvím aneb pořekování. Totiž že je chtěla Chudoba s Buohatstvím tovaryšiti, ale Buohatství odpovídá: „Pravíť Písmo, Chudobo, aby se netovaryšila mocnějšímu sebe. Žeť žádného tovarystva nemá hliněná poklička s hrncem měděným. A že má buohatý v ušklivosti chudého a že břémě na se béře, ktož s mocnějším tovaryší. A protož ty, Chudobo, tovaryš s Nouzí, s Bídou v votrhaných chalupách, a ne se mnou, neb sem já tě již přemohlo.“

Chudoba: „Takéť jest napsáno: Učiň se ochotný chudině. A protož daj [s]text doplněný editorem sebou mluviti! Však věz, žeť sem tak dobrá a tak drahá a tak urozená jako ty, tak pěkná, mocná. Néberž všeho toho mám nad tě, dím smělá.“

Bohatství: „Ty se sama chválíš, chvála tvá není pravá! Ale všichni lidé, i ti chudí, nadto bohatí, tě tupí a mne chválí a po mně touží pravíc, že je i múdrost lepší s bohatstvím a příjemnější a že sem já jako město silné muži majícímu mě.“

Chudoba: „A já sem pak podlé téhož písma nazvána silným oděncem a víš, žeť oděnec město zleze a zbéře. Tak já, Chudoba, a Nouze a Bída mnohá bohatství, mnohá zboží jsme zlezly a jako oděnec plen sme rozmetaly a utratily, jakož psáno v Přísloví: Maličko složíš ruce a pospíš a přijdeť jako zběh nouze a jako muž oděnec žebrota.“

Buohatství: „Avšaks čistý oděnec pokličce hliněné přirovnaný, kteráž pěstí a upadnutím rozbí se od hrnce.“

Chudoba: „A protož jest tvá větší hanba, že má tak mdlá nad takovým hrncem panovati a na něm svrchu sedati! Budižť libo, žel pode mnous jako chlap pod pánem. A což se v tobě vaří k obědu s tvým pálením od ohně, já svrchu bez pálení tě vůně najprv se najím. Tak na chudobu dělá bohatství a říká: Vždy toto pro nedostatek chovám. A na chudé bez jich práce dělají bohatí, jakož psáno jest: Člověku hříšnému Buoh dal trápení a pečování, aby přikládal a nahromazdil, a dáno bude tomu, kterýž se líbí Buohu. A tak tehdy, jako kdyby smělo pro pokličku, vyvřelo by, co je v hrnci, tak kdyby pro chudoby bázen nebylo, ty by za nic nestálo a utraceno a zavrženo by bylo dávno. A ač pak ty se mocným a silnějším nazýváš, ležma spolu v ohni, v vodě, v zemi, kdo koho přetrvá, kdo je věčnější, kto víc strvá, koho dél rez nesní a kto dél nezetlé neb kdo se dél nezmění a nepřepadne.