[170]číslo strany rukopisuposlovi vecě: Synáčku, viz z uoné flašky druhé, ještos skryl, aby z nie nepil, ale nakloň ji opatrně a nalezneš, co jest u flašcě. Toho sě ten posel velmi zastyděv a odtad sě zasě vrátil, chtě toho pokusiti, co j’ byl ot otcě svatého uslyšal. Tu flašku, ješto byl skryl, naklonil a inhed z nie jědovatý had vyplynul.
Jednoho[rs]Jednoho] Giednoho také času když svatý Benedictus k svéj vlastní sestřě, k svatéj Skolasticě, přijěv, k stolu sědl, počě jeho[rt]jeho] gieho sestra prositi, aby u nie přěs noc ostal. Jehožto když nepovolil, pokorně sě proti buohu sníživši, modlitvu učinila, toho na buozě žádajíc, aby u nie jejie[ru]jejie] giegye bratřec, svatý Benediktus, přěs noc ostal, a inhed, netáhla sě buohu pomodliti, přišlo hrozné hřímanie, blýskota a velikého přievala spadenie tak, ež otec svatý nikame ot nie nemohl. K niežto svatý Benediktus, zamútiv sě, vecě: I cos to učinila, odpusť to buoh, sestra má! K němužto ona vecě: Prosila sem tebe, a tys mne neslyšal. Ale buoha jsem poprosila i uslyšal mě jest. A již beř sě kam chceš, ač móžeš. A když sě tak mezi sebú milostivě pokárasta, všě té noci miesto spanie o bozě a o svatých věcech spolu přěmluviesta. A potom po třech dnech když sě svatý Benediktus do kláštera vrátil, v jednu hodinu vezřěv uzřěl, ano dušě jeho sestry, svaté Skolastiky, jako holubicě do nebes jde. Kázal inhed jejie[rv]jejie] giegye tělo do kláštera přinésti a v tom rově, ješto byl sobě přihotoval, pochovati. Potom toho léta, jehožto[rw]jehožto] giehozto svatý Benediktus jměl skončěti[491]původně zapsáno „ſkonczietie“, koncové „e“ škrtnuto jinou, soudobou (?) rukou, svú smrt bratří svéj přědpověděl a šestý den přěd svú smrtí rov sobě odevřieti kázal.
