čakav, k svatému Ambrožovi s jinými přistúpiv, jeho ubudili a řkúc: Jižtě čas, otče svatý, dlúho tebe vešken lid čaká, kaž epištolu čísti. K němužto svatý Ambrož vecě: Nebuď vám protivno, nebť jest bratr muoj, svatý otec Martin, umřěl a já sem byl večas na jeho pochovávaní, ale poslednie modlitvy proto, ež ste mě ubudili, sem dospěti nemohl. Tehda všickni ten den znamenavše, poznali, jež v tu hodinu svatý Martin skončal.
Potom po čtyřech a po čtyřechdcát letech když svatý Perpetuus svatého Martina tělo na to miesto, ješto i dnes leží, s velikú ctí přinesl, v tom množství lida slovutný den jeho svatého přěnesenie biechu přišli, byla jsta dva chudá člověky almužny žebrat zdaleka přišla. Jeden byl slepý a druhý belhavý, slepému cěstu ukazováše, a tak sě obcházějíce, veliké almužny brasta. Tehda uslyšěvše, jež tělo svatého Martina veliké divy činí a rozličné nemocné uzdravuje, počěsta sě strachovati a řkúc: Vystřěžva sě toho, abychva sě s tiem svatým tělem, když je přěnositi budú, nikdie neutkala, neb bychvě inhed uzdravena byla, a tak by náma nikte nic nedal. Ale poďva v jinú ulici, tady ještoť jeho neponesú. A když to řekše, do jiné ulicě jdiesta, buoží náhodú proti nima svatého Martina tělo ponesú. A inhed proti její vuoli oba zdráva byšta, slepý počě viděti a belhavý choditi, neb hospodin často svým protivníkóm pro jich polepšenie
