jeho svaté krve potok svatost svatú sedmeru svatým dušiem na spasenie osvietil.
To všecko Tiburcius pokorně slyšav, svému bratru Valerianovi vecě: Smiluj sě nade mnú, bratře milý, doveď mě toho svatého otcě Urbana. A když k němu doveden, Tiburcius svatý křest přijal a inhed potom často svaté anděly vídal. A což na nich prosil, na tom uslyšán býval. Z toho inhed Tiburcius s svým bratrem Valerianem počěsta snažně buohu slúžiti, almužny chudým dávati a což ciesařóv starosta Almachius pro křesťanskú vieru svatých zahubieše, ty ona vezmúc pochovasta. Proněžto Almachius jich k sobě pozvav, hněvivě otázal a řka: Kterým to úmyslem činíte, ež pochováte lidí těla pro své zlé skutky otsúzených! Jemužto Tiburcius otpovědě a řka: A my bychom rádi jich sluhy byli, jěžto ty zlé a otsúzené vzýváš, ani sú potupili to vše, což sě zdá, by bylo, ano nic nenie. Skrzě to sobě vyslúžili to, ješto sě vidí, by nebylo, ano na věky jest. Jemužto Almachius vecě: Já téj řěči nerozoměji. Tiburcius vecě: To, co sě vidí, by bylo, ano nic nenie, to je vše, což jest na světě a člověka k něčemuž přivede. Ale to, což sě nevidí, by bylo, ano jest věčná odplata všěch dobrých a věčná muka všěch zlých. K tomu Almachius vecě: Nevidí mi sě, by to sám ot sebe mluvil, ale kažte Valerianovi přěd mě přijíti. A když sě přěd ním Valerianus postavi, povědě k němu
