toť syn tvój. Tu praví svatý Kryzostomus: Ó, milý Ježíši, kaks to hrubě k svéj matcě promluvil, ežs tvú milú matku ženú nazval? Vidě, ežs to proto učinil, jež nebieše tehda čas k niej promluviti sladcě, ani jie milú matkú nazvati. Nebo čím by byl tehdy milostivějie promluvil, tiem by byl věcší žalostí jejie srdce krojil. Potom vezřěv na svatého Jana, vecě: Aj toť matka tvá. Jako by řekl: Jměj o niej péči jako syn o svéj miléj matcě. Od té hodiny vzal ji svatý Jan na svú práci a jiej pokorně slúžil. V tu hodinu matka buožie opět na zemi padši omdlela. A jakž svatý Jeroným píše, ež bieše na ní plášč z plátna skrájěný, jakžto nynie v Římě panie nosie, jenž ji všicku přikrýváše, ten vešken svatú krví s křížě tekúcí bieše zkrvavila, až na šlojieřík procházieše. Opět vstavši, počě naň žalostivě hlédati.
V tu hodinu pro velikú bolest svých svatých jézev zavola Ježíš velikým hlasem a řka: Buože mój, buože mój, pročs mne tak ostal? Jakžto by řekl: Buože otče, velikémus mě utrpení mé tělo poddal, jako by na mě nic netbal. Málo potom pomeškav, Ježíš řekl: Žieziv jsem, točíš píti mi sě chce. Tu praví svatý Bernhart: Ó, milý Ježíši, o kříži trpkém nic nedieš, korunu bodlivú na svéj hlavě trpíš, jedno na žiezi voláš a řka: Žieziv jsem. Bych tebe otázal, milý spasiteli, co žádáš? Čeho jsi žieziv? Vědě, ež by řekl: Žádaji všěch sirých hřiešníkóv spasenie, toho jsem žieziv, proto trudně tuto hroznú smrt trpi.
Protož, každý hřiešný člověče, hlédaj
