nevěčného člověka dosti učinil a na tom všemu světu svú milostí chvalně ukázal. V tom také rozomě mluví svatý Bernart u vykládaní čtenie svatého zvěstovánie, ež když buoh otec své milosti k nám navrácenie ráčil jednati a v tom jednání bieše přěd buohem pohádka mezi spravedlností a milosrdím. Spravedlnost takto mluvieše: Spravedlnýs, hospodine, a vždy tvuoj súd pravý, tys, hospodine, prvým lidem řekl: V kúž hodinu zapovědného ovoce sniete, smrtí umřete. A protož, aby bylo spravedlné tvé prorčenie, lidský národ na věčnú smrt jest odsúzen.
Na tom ostalo viece než pět tisíc let. V tom tak strastném času u buožiem hrozném hněvu kteří zázraci sě dějiechu, které přiepusty ot boha spadáchu, o tom svědčí svaté písmo, jež buoh promluvil a řka: Žěleji toho, ež jsem kdy člověka stvořil. V tom hněvu jednoho dne čtrmezidcietma tisícóv, jiný čas desět tisíciev lidí sešlo u brzkéj náhlosti, oheň z nebes přída, mnoho lidí spáléše. Tehdy také diábli volnú mocí v lidi vstúpáchu, potom hlad, mor, rozličné přiepusty na lidi přicháziechu. Potom přišedši potopa, veš svět potopila.
Po těch časiech milosrdie přěd buoh přědstúpivši, pokorně mluviti počě a řkúci: Vizi to, milý hospodine, jež sě prvé rady své pravedlnosti dlúho přídržíš, proněžto sě na své stvořenie velmi hněváš. A již jest čas, aby sě rozpomanul na svá veliká milosrdie, neb jsi ty ten, jenžto v svém buožství milosrdie neseš nade všě svá učenie. A když milosrdie v tobě bydlí, kak to móž býti, by sě někda
