otplatí. A já, sluha jeho nedóstojný, toho všeho, což já jmám, toho tobě přěji. A kdež tobě líbo na mém dvořě, sobě bydlo zvol. A tomu chci, aby dnes se mnú obědvala. Jemužto ona vecě: Nepros mne za to, otče svatý, pro zlých lidí domněnie, aby tvá šlechetnost netrpěla ižádného na své čsti poskvrněnie. K niež biskup vecě: Nás viece bude, sami nebudem. Proněžto nebude o nás ižádného domněnie. A když k stolu šedše, ta jistá proti biskupovi posazena, počal na ni biskup hlédati, a z toho vzhlédanie poskvrněné myšlenie jmieti, a ten diábel věčíž, věčíž krásu k jeho libosti počě jemu ukazovati. Neb jakž praví svatý Augustin: Nestydlivé oko nestydlivého srdcě jest zlý posel. A když ten tak biskup u bludném myšlení za stolem sedieše, jeden u pútníkové postavě ke dveřóm přišed, počě velmi tlúci. A když jemu otevřieti nerodichu, a ten pútník bez přěstánie tluka, voláše, tehda biskup otáza té ženy, kázala li by jeho pustiti. K němuž ona vecě: Učinímy jemu jedno otázanie, otpovie li právě, puste jeho sěm. Pakli neotpovie, nenie dóstojen sěm vníti. A když by jiej poručeno, aby ona to otázanie učinila, ona rozkáza a řkúc: Otěžte jeho, toho pútníka, který jest najvěčí div buoh u maléj věci učinil. A když toho pútníka otázachu, otpovědě pútník a řka: Najvěčí div u maléj věci buoh učinil u proměně člověčie tváři. Neb u maléj člověčiej tváři buoh všěcky smysly zpósobil. A což jest lidu kdy bylo nebo bude, nikte druhému člověku všěmi činy podoben nenie. Tu otpověd všickni uslyšěvše, velmi sě podivili. Tehda ta žena vecě: Učiňmy druhé otázanie,